Bůh, jehož cesta je smysluplná

Dnešní zamyšlení patří do série kázání o tom, jak jsme mohli poznat Boha osobně ve svých životech. Hela minule mluvila o svém poznání Boha jako neměnného a věrného a já dnes přidám další střípek toho, jak jsem Boha mohla poznat já. Dnešní zamyšlení má název – Bůh, jehož cesta je smysluplná.

Život každého z nás je tady na zemi určen dvěma body – narozením a smrtí. Prvním nadechnutím se začne odvíjet naše jedinečná cesta. Každý z nás, jak tu dnes jsme, si můžeme uvědomit, jakou cestu jsme už ušli a kolik nám asi ještě zbývá.  Třeba Jonáškova cesta je zatím hodně kratičká, ale i tak už podstatně zasáhl do života několika lidí ve své rodině – jeho nálada, jeho zdraví, jeho ochota jíst a spát – to všechno má přímý dopad na několik dalších lidí. Naproti tomu jsou mezi námi i ti, kteří už hodně zažili, udělali mnoho rozhodnutí, ovlivnili spoustu životů, navázali mnoho vztahů, udělali hodně práce. Všichni se rodíme do unikátního souboru okolností – naše rodina, místo, kde žijeme, genetická výbava, politická situace, naše země – to vše vymezí mantinely tomu, kudy se naše cesta vine.

I já jsem přišla na svět do zcela konkrétních okolností.

Moje rodina mohla být rozhodně zdravější, nicméně mohla být taky ještě mnohem horší. Podstatné je, že formálně jsme patřili k evangelické církvi a moje babička, se kterou jsme žili, chodila každou neděli na bohoslužbu do Radiměře a my děti jsme se účastnily každý pátek vyučování náboženství. Babička nás vždycky lákala na různé bonbóny a dárky, abychom šli v neděli s ní, ale málokdy byla úspěšná. Bohoslužba byla pro nás taková nuda, že ani sladkosti na tom moc nezměnily. Rodiče chodili do církve jen na velké svátky – Vánoce a Velikonoce. Do života jsem tedy byla vybavena informací, že Bůh je, že je důležitý, že stanovil pravidla, co je a co není správné a tato nařízení je potřeba dodržovat. Nikde jsem ve svém okolí ale neviděla, že by s ním někdo měl blízký vztah, miloval ho, byl s ním každý den a poslouchal ho ochotně a s radostí. Všichni jsme se považovali za věřící.

Moji rodiče se kvůli tátově alkoholismu rozvedli, když mi bylo 13. Odstěhovali jsme se k babičce do Šumperka a opět jsme chodili v neděli do evangelického kostela. Znala jsem zpaměti modlitbu Otče náš, apoštolské vyznání víry, Desatero, Blahoslavenství z Kázání na hoře, 13. Kapitolu 1. Korintským, takže jsme mohla být i oficiálně konfirmovaná a přistupovat k večeři Páně. Nikomu vůbec nevadilo, že nejsem znovuzrozená.

V té době se můj život zmítal v hledání vlastní identity. Hodně jsem četla – hlavně filosofické knihy, seznamovala jsem se z různými pojetími člověka a každou chvíli jsem žila něco jiného – nějaký čas nic nemělo smysl, pak zas bylo potřeba urvat ze života co nejvíc zážitků a co nejvíc se pobavit, pak mě zas oslovovala čistá láska prožívaná ve vztahu, občas jsem četla i Bibli a hledala jsem pravdu o sobě v ní.

A pak Bůh zasáhl. Na recitační soutěži ve čtvrťáku na gymplu jsem šla podpořit jednu svoji kamarádku a ona přednesla text, který mě zasáhl do srdce:

Kdyby si každá nota řekla: hudbu neudělá jedna nota… nevznikla by symfonie.

Kdyby každé slovo řeklo:  jedno slovo nemůže vytvořit stránku… nevznikla by kniha.

Kdyby si každý kámen řekl: jeden kámen nemůže vystavět zeď … nevznikl by dům.

Kdyby si každá kapka vody řekla: jedna kapka vody nemůže vytvořit řeku … nevznikl by oceán.

Kdyby si každé obilné zrno řeklo: jedno obilné zrno nemůže osít celé pole … nenastala by sklizeň.

Kdyby si každý člověk řekl: můj projev lásky nemůže zachránit lidstvo… nikdy by na zemi nebyla ani spravedlnost, ani mír, ani důstojnost, ani štěstí.

Řekneš: „Co já zmohu?“

Já ti říkám: „Projevuj lásku opravdovým činem, jedině láska přemáhá utrpení a vůbec nezáleží na tom, že plody své lásky nevidíš.

Říkáš: „Co ostatní?“

Já ti říkám: „I oni mají milovat.“

Pomyslíš si: „A jestliže se tomu vyhýbají?“

„Miluj ještě víc. Ostatní kolem tebe očekávají stejně jako ty, že někdo položí první kámen. Když ty jako první položíš svůj kámen, položí potom i oni svůj. Neboť kdo skutečně miluje, probouzí k lásce ostatní.

Jako symfonie potřebuje každou notu,

Jako kniha potřebuje každé slovo,

Jako dům potřebuje každý kámen,

 Jako oceán potřebuje každou kapku vody,

Jako sklizeň potřebuje každé obilné zrnko,

Potřebuje celé lidstvo tebe, tam, kde jsi, jsi jedinečný, a tedy nenahraditelný.   

(Povídej mi o lásce, Michel Quoist)

Když dorecitovala, zůstala jsem stát jako opařená. Najednou mi došlo, že můj život byl Bohem stvořený s určitým záměrem, že mám zodpovědnost, jak s ním naložím. V následujících dnech jsem cítila obrovskou vinu za to, jak jsem se chovala, jak jsem svůj život zahazovala. Prožívala jsem současně i Boží lásku, která mi odpouští a zve mě na lepší cestu. Strašně moc jsem po té cestě chtěla jít a prožívat Boží blízkost, svůj život jako smysluplný.

Stará přirozenost má ovšem obrovskou setrvačnost, všichni okolo mě očekávali, že se budu chovat stejně jako dřív, moje nejbližší přátelské vztahy se otřásaly v základech, neměla jsem kolem sebe žádné zralé křesťany, kteří by mi pomohli, takže jsem tak klopýtala vpřed na úrovni svého chabého poznání. Byl to čas velkých změn – maturovala jsem, dělala přijímačky na práva, zamilovala jsem se do Vítka, udělala jsem obrovské dusno v rodině, když jsem odmítla nastoupit na práva do Plzně, protože jsem se dozvěděla, že moje teta, právnička, přijímací řízení uplatila, nakonec jsem se s právy rozloučila úplně a vystudovala sociální práci. Hodně dopředu mě posunula Veronika, moje spolubydlící na koleji, když jsem začala studovat vysokou školu. Na kolejní skupince jsem začala teprve získávat základy života víry a života s Duchem svatým. V té době jsem si taky začala hledat společenství ve Svitavách. I když jsem byla duchovní mimino, tak stejně jsem hned po první návštěvě poznala, že k evangelíkům na bohoslužby Duch svatý nechodí, takže tam nemůžu chodit ani já. Když jsem byla v Praze, tak jsem chodila do Církve bez hranic k Stašku Bubikovi. Nejbližší sbor Apoštolské církve tady v okolí byl tehdy v Hlinsku, skoro 50 kilometrů daleko. Když jsem tam vyrazila na návštěvu, tak mě moc potěšili zprávou, že v Poličce vznikl nedávno nový sbor AC.  A v tomto sboru jsem dodnes a díky Boží milosti i Vítek a naše děti.

I když můj život s Bohem měl své vrcholy a pády, svá slabá a silná období, tak jsem pořád vnímala, že je pro mě připravená cesta a že ta cesta dává smysl.

Tolik zatím povídání o mé cestě, ještě se k ní později vrátíme.

I když jsou naše životní příběhy velmi pestré, zná Bible v podstatě jen 2 druhy cest – cestu svévolníka a cestu spravedlivého.

Všichni začínáme jako svévolníci. Bible vytváří o cestě svévolníka výmluvné obrazy, pojďme se podívat na první z nich: VIDEO O PLEVÁCH HNANÝCH VĚTREM (verš: Se svévolníky je tomu jinak: jsou jako plevy hnané větrem (Žalm 1:4)

Viděli jste ta smítka, která jsou unášena chvíli na jednu, chvíli na druhou stranu? Neví, kam letí, neví, jestli dopadnou na zem, do vody, do trní. Pleva je slupka z obilného zrníčka, která je v podstatě k ničemu, nenese v sobě žádný život. Obraz života člověka, který nám to ukazuje, by mohl vypadat třeba tak, že takový člověk mění svoje názory a postoje zrovna podle toho, co si kde přečte, co si myslí lidé okolo něj, co je zrovna moderní, k čemu se přichomýtne. Stejně jako poryvy větru i s ním zmítají různé životní okolnosti, chvíli je nahoře, chvíli dole. Takový člověk je otrokem hříchu, nemá sílu mu vzdorovat. Je duchovně mrtvý a pro Boží království nenese žádný užitek, není v něm žádný život.

Pojďme se teď podívat na druhý obraz: VIDEO O BLOUDÍCÍCH OVCÍCH (verš: Všichni jsme bloudili jako ovce, každý z nás se dal na svou cestu (Izajáš 53:6)

V tomto obrazu můžeme vidět, že svévolník se v životě chová jako ovce bez pastýře. Jde tam, kde vidí něco lákavého, nic ho neusměrňuje, nechrání před nebezpečím, když neví, kudy jít, tak se přidá k ostatním ovcím. Zbloudilá ovce i svévolný člověk může chodit po příjemných místech, nic to však nemění na tom, že neví, kam jde a že nemá žádný cíl. Často se bojí, protože takový život nikdo nechrání a nepečuje o něj. Zbloudilou ovci nikdo nedojí, nikdo jí nestříhá vlnu, prochází bez užitku životem, dokud neumře.

Jaká je Boží odpověď na tento náš nesmyslný, planý život?

Víte přece, čím jste byli vykoupeni ze svého marného životního způsobu, zděděného po předcích nebylo to pomíjivými věcmi, stříbrem ani zlatem, ale vzácnou krví Kristovou!  (1.Petr 1:18)

Na tomto místě můžeme zjistit důležitou pravdu, že z našeho marného, prázdného života jsme museli být vykoupeni Ježíšovou obětí. I když svévolník dělá v očích ostatních lidí chvályhodné věci – hezky se stará o rodinu, poctivě pracuje, zapojuje se jako dobrovolník v péči o staré a nemocné, přispívá štědře na humanitární akce apod., přesto je takový život v Božích očích marný a prázdný. Důvodem je naše padlá přirozenost, pro kterou platí, že

„všichni zhřešili a jsou daleko od Boží slávy.“ (Římanům 3:23)

V okamžiku, kdy vydáme svůj nesmyslný život Pánu Ježíši, aby on se stal jeho vládcem, Bůh nás postaví na úzkou cestu.

Těsná je brána a úzká cesta, která vede k životu, a málokdo ji nalézá. (Mt 7:14)

Boží cesta má v Bibli mnohá zaslíbení. Pojďme se třeba podívat na naši zbloudilou ovečku, která prošla těsnou bránou do ovčince a získala svého pastýře. 

Hospodin je můj pastýř, nebudu mít nedostatek.

Dopřává mi odpočívat na travnatých nivách, vodí mě na klidná místa u vod, naživu mě udržuje, stezkou spravedlnosti mě vede pro své jméno.

I když půjdu roklí šeré smrti, nebudu se bát ničeho zlého, vždyť se mnou jsi ty. Tvoje berla a tvá hůl mě potěšují.

Prostíráš mi stůl před zraky protivníků, hlavu mi olejem potíráš, kalich mi po okraj plníš. Ano, dobrota a milosrdenství provázet mě budou všemi dny mého žití. Do Hospodinova domu se budu vracet do nejdelších časů. (Žalm 23)

Jak jiný je život takové ovečky?  Tato ovečka patří svému pastýři.  Pastýř ji miluje, zajímá se o ni, pečuje o její život, chrání ji před nebezpečím, zaopatřuje jí potravu a odpočinek, léčí její nemoci a je s ní i v čase umírání. Pastýř má také krátkou berlu a dlouhou hůl. Krátká berla sloužila pastýři jako zbraň a také ji používal ke káznění a výchově oveček. Dlouhá hůl měla na konci hák, kterým pastýř usměrňoval cestu ovečky a také ji pomocí této hole zachraňoval z potíží, když někde uvízla. Se stejnou láskou a péčí se chová Ježíš jako náš pastýř.

Co to tedy prakticky znamená chodit po Boží cestě, jak se hledá v každodenním životě? Jak se na ní člověk může udržet?

Jakou máme odpověď v Bibli?

Jak si mladík udrží svou stezku čistou? Musí se vždy držet tvého slova. (Ž 119:9)

Světlem pro mé nohy je tvé slovo, osvěcuje moji stezku. (Ž 119:105)

Jsme povoláni na skutečně uzoučkou cestu, a když se nebudeme držet Božího slovo, nebudeme ho znát, poslouchat a prakticky žít, snadno se dostaneme znovu na svévolné cesty. Petr nás ve svém listu varuje:

Buďte střízliví! Buďte bdělí! Váš protivník, ďábel, obchází jako ‚lev řvoucí‘ a hledá, koho by pohltil. (1P 5:8)

Naše cesta – spravedlivá i svévolná –  je dlážděna každodenními rozhodnutími. Nikdo z nás se z minuty na minutu nestane závislým na počítači, na jídle, smilníkem, zlodějem, lenochem,  apod. Na začátku vždy stojí malé svévolné rozhodnutí – třeba: dneska nepojedu na skupinku, radši si půjdu dřív lehnout, pro jednou se nic nestane. Nebo: jsem hodně unavená, nic se mi nechce, tak si pustím seriál v televizi. Nebo: teda, to jsem asi neměla takhle na děti křičet, ale co, nemají mě tak provokovat. S každým takovým malým pokušením, kterému podlehneme, je pak o to těžší se příště zachovat správně. Zpátky na úzkou cestu vede jenom pokání a nové pokorné poddání Boží vůli.

Musíme se dávat pozor na jednu základní věc. Prvotní pád Adama a Evy se stal proto, že uvěřili Satanově lži, že když sní ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, tak budou jako Bůh, budou moci sami rozsuzovat, co je dobré a co zlé. Celé další dějiny člověka jsou poznamenané tím, že si lidé často osobovali právo rozhodnout o dobru a zlu sami. Tohle právo má ale jen Bůh a my, pokud jsme moudří, tak mu důvěřujeme a v pokoře ho posloucháme, protože víme, že

„Jako jsou nebesa vyšší než země, tak převyšují cesty Boží cesty vaše a úmysly Boží úmysly vaše.( Iz 55:9)

Pojďme se teď podívat na krátký příběh, který nám tuto skutečnost hezky demonstruje:

Jeden člověk choval koně. Pak jeden z jeho nejlepších koní utekl do hor. Když sousedi muže litovali, jakou má smůlu, odpověděl: „Smůla, nebo štěstí? Kdo ví?“ O týden později se uprchlý kůň vrátil a s ním stádo divokých koní z hor. Koně byli uzavřeni do ohrad a sousedi starci gratulovali k tak nenadálému štěstí. Odpověď zněla: „Štěstí? Smůla? Kdopak ví?“ Když se syn starého muže snažil ochočit jednoho z divokých koní, spadl na zem a zlomil si nohu. Každý v okolí to považoval za neštěstí. Ne však starý chovatel koní: „Neštěstí? Štěstí? Kdo ví? Pár týdnů nato vpochodovala do vesnice armáda a zverbovala každého schopného mladíka, kterého našla. Syna chovatele koní se zlámanou nohou však vojáci nechali být. Byla to teď smůla, nebo štěstí? Kdopak ví? Co se na povrch jeví jako špatné a nevýhodné, může se v širším kontextu jevit jako dobré a prospěšné. A obráceně. Jsme tedy moudří, necháme-li Boha rozhodnout, co je pro nás štěstí a co neštěstí.

Podobnou zkušenost jsme mohla zažívat i já na své cestě s Bohem. Dodnes si živě vybavuju svoji reakci, když jsem telefonovala svému lékaři a ten mi sdělil, že nemůžeme mít děti, protože Vítek je prakticky neplodný. Vítek byl v té době ještě nevěřící. Dalo by se čekat, že budu smutná, naštvaná, zklamaná, zoufalá a nevím, co ještě. Jenže první, co mě napadlo, byla myšlenka: „Skvělý, Bůh začíná jednat s Vítkovým životem.“ Položila jsem telefon a rychle jsem přemýšlela, jak s Vítkem mluvit, protože by asi těžko pochopil moji reakci.

Když jsme se pak dozvěděli, že čekáme dvojčata, tak to znovu byla taková zkouška důvěry, jestli věřím, že Bůh ví, co dělá, když někomu, jako jsem já, dá rovnou dvě děti najednou.

Mnozí asi víte, že Vítek se znovuzrodil měsíc před narozením dvojčat.

Tak to byl takový velký případ, ale věřím, že pokorný postoj si zaslouží i mnohem menší věci. Ujede vám vlak? Nepovýší vás v práci? Někam jdete a je zavřeno? Nějaká modlitba není vyslyšená? Naštveme se nebo využijeme příležitost a trénujeme svoji víru v Boží moudrost?

Na závěr bych vás chtěla povzbudit slovem z 1. Korintským:

Vždyť naše poznání je jen částečné, i naše prorokování je jen částečné; až přijde plnost, tehdy to, co je částečné, bude překonáno.

Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně. (1. K 13: 9-12)

Proto důvěřujme Bohu a jeho cestě, udržujme své životy prosté hříchu a nechme si svítit na cestu Božím slovem. Jednou všechno pochopíme a všechno nám dá ten pravý smysl. Amen.

Vlasta Pechancová, Apoštolská církev Polička