Dvojí pohled na člověka

Když se rozhlédnete kolem sebe, co myslíte, je člověk silný nebo slabý? Má nějakou moc nebo je úplně bezmocný? Dokáže vůbec něco sám o sobě? A jak se na člověka vlastně dívá Bůh? To jsou otázky, nad kterými se teď společně zamyslíme. Pojďme se nejdřív podívat na stranu lidské slabosti. 
Pojďte se teď společně podívat do Žalmu 103:

On ví, že jsme jen stvoření, pamatuje, že jsme prach. Člověk, jehož dny jsou jako tráva, rozkvétá jak
polní kvítí; sotva ho ovane vítr, už tu není, už se neobjeví na svém místě. (Žalm 103:14 – 16)

Takových vyjádření bychom v Bibli našli mnoho, připomínají nám, kým jsme:

  • Jsme Bohem stvoření, nejsme jako on, ale přesto odrážíme stejně jako polní kvítek jeho krásu
    a dokonalost
  • Bůh nás stvořil z prachu země a prach se z našich těl zase stane, nic, na čem si tady na zemi zakládáme, naše postavení, majetek, vzdělání, známosti, naše moc a vliv – to všechno zůstane tady a nepředstavuje to žádnou hodnotu pro věčnost
  • Náš život je z Božího pohledu velmi krátký. Aby nám to Bůh připodobnil, směřuje náš pohled na jeden polní kvítek, který vykvete na pár dní, pak ho rozfouká vítr a už není.
  • Takový polní kvítek je i velmi křehký – snadno ho něco zlomí, nebo ho zadusí jiná rostlina, která se kolem něj ovinula, zničí ho příliš mnoho slunečního svitu i příliš mnoho nebo příliš málo vody

Co tedy ohrožuje naše bytí a snadno způsobí naši zkázu?

Stejně tak, jak je člověk tvořený tělem, duší a duchem, tak i naše slabosti se projevují na všech těchto úrovních.

Vezměme si takový jeden fiktivní den: V noci jsem se moc nevyspala, asi to bylo tím seriálem Sběratelé kostí, na který jsem koukala dlouho do noci. Ráno zazvoní budík a já se cítím jak rozlámaná, nejradši bych si přetáhla peřinu přes hlavu a spala dál. Navíc mě budík vytrhl z živého snu o tom, jak ležím na slunečné pláži vedle mladého krasavce a užíváme si společně jeho bohatství. Chvíli mi trvá, než se srovnám s realitou, že ležím ve své posteli, za chvíli musím jít vzbudit děti do školy a sama mám být za hodinu v práci. Ke všemu cítím, jak mě škrábe v krku, asi na mě leze nějaká viróza. No, nic, jdeme na to. Děti se handrkují a hádají jako obvykle, na všechno mají spoustu času, nejsou včas oblečené ani nasnídané, tak na ně rozčileně houknu a s trochou vyhrožování a vydírání se nakonec stihnou vypravit včas. Manžel mi vůbec nepomůže, no jo, to je celý on. Chvíli po dětech odcházím do práce, cestou potkám sousedku, které to tak sluší a vypadá tak spokojeně, že v srdci pocítím ostrý osten závisti. Když o tom za chvíli mluvím s kolegyní, tak si neodpustím pár odsuzujících poznámek na sousedčinu adresu. Nána jedna nafintěná. Za hodinu mě čeká setkání se šéfem, zavolal si mě, protože se mu nelíbí podklady, které jsem mu včera odevzdala. Mám strach, co z toho bude, úplně cítím, jak se mi stahuje žaludek…. A tak bychom mohli pokračovat až do večera. Den co den čelíme únavě, různým bolestem, zlým myšlenkám a souzení druhých, hněvu, pomluvám, strachu, malomyslnosti, závisti, urážce, neodpuštění, smilstvu, zábavách tohoto světa, falešným učením a mnoho dalším věcem.

Vidíme, že to tak opravdu je a naše životy denně ohrožuje mnoho myšlenek a činů, z nichž každý má potenciál nás stáhnout z Boží úzké cesty na cestu zkázy. Apoštol Pavel nás v listu Židům (12:1) nabádá, abychom odhodili všechnu přítěž a hřích, který se na nás tak snadno přichytí. Michal Krchňák, známý kazatel evangelista přirovnává život křesťana k tanci mezi mucholapkami.

Skoro to vypadá, že člověk je tak k ničemu a tak snadno sejde z cesty a zhřeší, že má dost co dělat, aby vůbec dobojoval svůj život vítězně až do konce.

Je pravda, že jsme křehcí a slabí a že ze své síly nezmůžeme vůbec nic. Toto vědomí krotí naši pýchu a umožňuje nám žít s postojem vděčnosti a s vědomím, že už jen to, že tady dnes sedíme, je čistá Boží milost. Jen si zkuste na chvíli promítnout, co všechno se mohlo stát, aby vaše místo dnes zůstalo prázdné – od střevní chřipky, přes lenost, neodpuštění, urážku, vzpouru až po autonehodu. Je dobré si tuto naši křehkost připomínat a pořád s ní počítat. Protože, jak víme:

„Bůh se staví pro pyšným, ale pokorným dává milost.“ (Jakub 4:6)

Když si totiž jsme vědomi své nicotnosti a naše zbytnělé já nezaclání Duchu svatému, může se stát zázrak – naše slabé, křehké, nanicovaté osoby obsadí sám Ježíš a začne žít skrze nás. V tom okamžiku o nás začne platit druhá pravda – jsme lid vyvolený, královské kněžstvo, Boží královské děti.

Můžeme vstoupit do nádherného zaslíbení Božího života v nás, zapsaného na několika místech v Bibli. Pojďme se podívat například do listu Koloským:

V něm jste i vy dosáhli plnosti. On je hlavou všech mocností a sil…. Když jste ještě byli mrtvi ve svých vinách a duchovně neobřezáni, probudil nás k životu spolu s ním a všechny viny nám odpustil. Vymazal dlužní úpis, jehož ustanovení svědčila proti nám, a zcela jej zrušil tím, že jej přibil na kříž. Tak odzbrojil a veřejně odhalil každou mocnost i sílu a slavil nad nimi vítězství. (Koloským 2:10 – 15)

Podobně popisuje apoštol Pavel svůj život, trápení, které ho sráželo, aby se nepovyšoval a moc Ježíše Krista se tak mohla skrze pokorného Pavla projevovat naplno. Tento text máme zapsaný v 2. listu Korintským:

A abych se nepovyšoval pro výjimečnost zjevení, jichž se mi dostalo, byl mi dán do těla osten, posel satanův, který mne sráží, abych se nepovyšoval. Kvůli tomu jsem třikrát volal k Pánu, aby mne toho zbavil, ale on mi řekl: „Stačí, když máš mou milost; vždyť v slabosti se projeví má síla.“ A tak se budu raději chlubit slabostmi, aby na mně spočinula moc Kristova. Proto rád přijímám slabost, urážky, útrapy, pronásledování a úzkosti pro Krista. Vždyť právě když jsem sláb, jsem silný. (2. Korintským 12: 7-10)

Pavel ví, že prvotní strůjce jeho potíží byl satanův posel, ale když se modlil, aby mu Bůh pomohl a ostnu ho zbavil, byla jeho modlitba vyslyšena, ale ne způsobem, ve který doufal. Ve skutečnosti Bůh Pavlovi řekl: „Trn neodstraním, ale udělám něco lepšího: Dám ti milost jej snášet. Bůh nedal Pavlovi to, co si přál, ale co velmi potřeboval. Nakonec tuto odpověď Pavel přijal, protože si dobře uvědomoval, že mu vzhledem k jeho postavení a věhlasu v prvotní církvi hrozí pýcha a že je pro něj dobré mít v životě něco (a my přesně nevíme, co to bylo), co ho bude pokořovat a držet jeho život ve správném pokorném postoji. Díky tomu mohla Pavlův život doprovázet velká Boží moc. Je možné, že v tomto úseku písma schválně není uvedeno, co přesně Pavla trápilo, aby se s jeho postojem mohl identifikovat i každý z nás se svým vlastním ostnem a utrpením. A stejně jako Pavel, i my jsme si stále byli vědomi, že nám stačí Boží milost, protože právě v naší pokoře a slabosti se může projevit Boží moc a síla.

Vyvstává nám tu tedy dvojí pohled na člověka – na jedné straně je to křehký polní kvítek, do kterého něco foukne a je po něm, na druhou stranu je to právě člověk, který může být chrámem Ducha svatého a spolu s Ježíšem stojí v autoritě Jeho jména nad všemi temnými mocnostmi a silami zla. Názorně to vyjadřuje apoštol Pavel v listu Korintským:

Tento poklad máme však v hliněných nádobách, aby bylo patrno, že tato nesmírná moc je Boží a není z nás. (2 Korintským 4:7)

V poslední době mě hodně zaujaly knihy Franka Perettiho. Mnozí jste asi četli jeho knížku Střetnutí. V těchto knihách se odvíjí vždy nějaký příběh o zápase dobra se zlem, ale je trošku netypicky vyprávěný z pohledu andělských nebeských vojsk a démonů. Není asi možné brát takto pojatý příběh za teologicky úplně přesný a závazný, nicméně pro pochopení toho, co se může odehrávat v životech jednotlivců, celých měst a národů, je to velmi užitečné čtení.

Typicky je příběh postavený tak, že na nějakém území získává čím dál větší vliv satan a jeho démoni. Křesťané jsou oslabení, jsou utlačováni, napadáni a prohrávají. Vždy se najde někdo, komu dojde, že jde o duchovní boj. Díky modlitbám a půstům se postupně začne karta obracet a v ponebeských oblastech se rozzuří boj mezi anděli a démony. Andělé čerpají sílu z modliteb věrných křesťanů a nakonec démony rozpráší a zaženou. Boží lid se ujme své autority a obnoví vládu Ježíše na úrovni jednotlivců, církve i celého města. Celé je to velmi napínavé a dobrodružné, takže vřele doporučuju k přečtení.

Jestli dovolíte, přečtu vám krátký úryvek ze závěrečného střetu duchovních sil – hlavní postavy: Sally – bývalá okultistka, nyní čerstvě obrácená, Tal a Guilo – andělé a démon, který měl dříve Sally ve své moci.

Mně se moc líbí hlavní vyznění těchto knih a velký apel na věřící křesťany, aby se vytrvale modlili a
stáli v autoritě, kterou jim Ježíš vydobyl na kříži. My z listu Jakubova víme, že

„velkou moc má vroucí modlitba spravedlivého“ (Jakub 5:16)

, ale nakolik tuto moc opravdu uplatňujeme? Nakolik si uvědomujeme realitu duchovního boje?
Možná teď někoho napadlo, že je to trochu přehnané. V Bibli nemáme moc příležitostí vidět poodhalenou roušku mezi viditelným a neviditelným světem. Jedním takovým dobrým příkladem je kniha Daniel, 10. kapitola:

V těch dnech jsem já, Daniel, truchlil po celé tři týdny. Chutný chléb jsem nejedl, maso a víno jsem nevzal do úst, ani jsem se nepotíral mastí až do uplynutí celých tří týdnů. Dvacátého čtvrtého dne prvního měsíce jsem byl na břehu veliké řeky Tigris. Pozvedl jsem oči a spatřil jsem, hle, jakýsi muž oblečený ve lněném oděvu. Na bedrech měl pás z třpytivého zlata z Úfazu. Tělo měl jako chrysolit, tvář jako blesk, oči jako hořící pochodně, paže a nohy jako lesknoucí se bronz a zvuk jeho slov byl jako hrozný hluk. Já, Daniel, jsem to vidění viděl sám. Muži, kteří byli se mnou, žádné vidění neviděli, ale padlo na ně veliké zděšení a uprchli do úkrytu.

Zůstal jsem sám a viděl jsem to veliké vidění, ale nezůstala ve mně síla. Velebnost mé tváře se změnila a byla zcela porušena; nezachoval jsem si sílu. Slyšel jsem zvuk jeho slov, a jak jsem zvuk jeho slov uslyšel, přišly na mě mrákoty a padl jsem na tvář, totiž tváří na zem. A hle, dotkla se mě ruka a zatřásla mnou, takže jsem se pozvedl na kolena a dlaně rukou. Muž mi řekl: „Danieli, muži vzácný, pochop slova, která k tobě budu mluvit. Stůj na svém místě. Jsem poslán k tobě.“ Když se mnou mluvil to slovo, stál jsem a chvěl jsem se. Řekl mi: „Neboj se, Danieli, neboť od prvního dne, kdy ses rozhodl porozumět a pokořit se před svým Bohem, byla tvá slova vyslyšena, a já jsem proto přišel. Avšak ochránce perského království stál proti mně po jednadvacet dní. Dokud mi nepřišel na pomoc Míkael, jeden z předních ochránců, zůstal jsem tam u perských králů. Přišel jsem, abych tě poučil o tom, co potká tvůj lid v posledních dnech, neboť vidění se týká těchto dnů.“ (Daniel 10:2 –14)

Daniel trpělivě vytrval v modlitbách a v půstu, dokud boj v nebeských oblastech neskončil. To, co Daniel dělal, mělo na tento duchovní boj vliv. Až po vítězství nad duchovním vládcem Persie mohl anděl přijít a odhalit mu budo ucí události. V tomto výjimečném případě se člověk dozvěděl o tom, co se dělo v duchovním světě, my se to většinou nedozvíme takto přesně. Musíme být citliví na vedení Duchem svatým a nechat se jím vést v tom, jak se modlit a postit a taky jak dlouho v tomto zápase vytrvat. Možná někdy vzdáváme své boje zbytečně brzy.

Vzpomínáte si na popis možného začátku dne běžného člověka? Tak takto může vypadat křesťanův den: Pokojně spím, protože moje mysl je i v noci poddaná Boží vládě. Nesužují mě žádné obavy a nehoní se mi v hlavě myšlenky, které by mě okrádaly o spánek. Vím, že situace, které řeším, jsou nad moje síly, ale ve víře jsem je vydala Ježíši a očekávám, že on bude jednat. Zazvoní budík a, i když se mi moc nechce vstávat, vím, že jinak nestihneme ranní ztišení s manželem a dětmi. Probudím ostatní a společně čteme z Bible a pak se modlíme. Vyhlašujeme Boží ochranu nad našimi životy, nad školami a pracovišti, kam za chvíli vyrazíme. V autoritě jména Ježíš zastavujeme každý útok zla a prosíme o milost, abychom tímto dnem prošli vítězně. Dáváme do poddanství Bohu každou svoji myšlenku, každé slovo, které vyřkneme, i každý čin, který uděláme. Chceme být požehnáním pro ostatní. S tímto nastavením vyrazíme do nového dne. I já potkám krásnou sousedku, ale nepocítím žádnou závist, protože moje srdce je chráněné a tomuto tlaku odolá. A i kdyby ne, tak vím, že když svůj hřích vyznám, tak mi Bůh odpustí a můžu jít dál. I mě čeká setkání se šéfem. Ale nemám strach, mám zaslíbení:

„Buď rozhodná a udatná, neměj strach a neděs se, neboť Hospodin, tvůj Bůh, bude s tebou všude, kam půjdeš.“

Možná to setkání s ním bude nepříjemné, přece jen dal najevo svoji nespokojenost s mojí prací, ale věřím, že mi Bůh dá sílu projít tímto střetem vítězně. Vím, že dokáže být hodně ostrý, tak se radši ještě modlím za tuto konkrétní věc. Kolegyně sice celou věc komentuje a chce na šéfa začít nadávat, ale já rozpoznám tuto léčku včas a místo toho mu radši požehnám a postavím se v autoritě proti každé síle, která by nás dva chtěla stavět proti sobě. Vždyť přece vím, že 

„nevedu svůj boj proti lidským nepřátelům, ale proti mocnostem, silám a všemu, co ovládá tento věk tmy.“

Co říct závěrem? Naše dny mohou být vítězné navzdory naší slabosti a křehkosti. Protože sám stvořitel světa si v nás udělal svůj příbytek. Tak ať nám všem Bůh otvírá oči, abychom viděli skutečnou realitu a mohli jsme se v ní pohybovat s autoritou, kterou nám na kříži Ježíš vydobyl. Amen.

Vlasta Pechancová, Apoštolská církev Polička