Nemám nic, než…

Dnešní slovo bude oslovovat především naši praktickou stránku. Dnes se totiž budeme zamýšlet na textem, který je hodně ze života a je pro nás i po tisících let stále velmi aktuální. Společně půjdeme do 2. Královské 4:1-7 

Jedna z manželek prorockých učedníků před Elíšou úpěnlivě naříkala: „Tvůj služebník, můj muž, umřel. Sám víš, jak tvůj služebník ctil Hospodina. Teď ale přišel věřitel a chce si oba mé chlapce odvést jako otroky!“

 „Co pro tebe mohu udělat?“ ptal se jí Elíša. „Pověz mi, co máš doma?“ „Tvá služebnice nemá doma nic, než lahvičku oleje,“ odpověděla.

„Jdi ven,“ řekl, „a vypůjč si od všech sousedů prázdné džbány. Ať jich není málo!

Pak se vrať, zavři za sebou i za svými syny dveře a lij do všech těch džbánů olej. Plné dávej stranou.“

A tak šla ven. Potom za sebou a za svými syny zavřela dveře, oni jí podávali džbány a ona nalévala.

Když byly džbány plné, řekla synovi: „Podej mi další.“ „Další nemáme,“ řekl a v tom olej došel. 

Šla to povědět Božímu muži a ten jí řekl: „Jdi ten olej prodat a vyrovnej svůj dluh. Z toho, co zbude, pak budeš se svými syny žít.“

Pojďme si tu situaci trošku víc představit. V tomto textu máme totiž zachycený jeden velmi napínavý příběh. Vdova, která už tak byla v těžké situaci, protože jí zemřel muž, čelí dalšímu nebezpečí, a to ztrátě obou svých synů. Nevíme přesně, jak se do této situace dostala, ale je dost dobře možné, že právě kvůli úmrtí otce se rodina dostala do dluhů. Věřitel chtěl nyní získat své peníze zpátky tak, že prodá oba syny do dlužního otroctví. To v té době znamenalo zkázu pro jejich životy, ale i pro jejich matku. Ta by přišla o jakékoli zabezpečení do budoucnosti a sama by musela čelit otázce, jak se uživí. Víme, že bez synů a manžela by tato vdova byla odkázána jen na laskavost ostatních příbuzných a bližních.

V takové těžké situaci se vdova obrací s důvěrou na Elíšu. Připomíná mu, že její muž ctil Hospodina a sloužil mu. Evidentně očekává od Elíši pomoc. A podívejme se na Elíšovu reakci. Vůbec jí nenabízí, že se o ni postará, ani že zaplatí její dluhy. Neprojevuje žádný soucit s její situací, nelituje ji, dokonce ji ani nepovzbuzuje. Překvapivě se na ni obrací s otázkou po jejích vlastních zdrojích řešení: „Pověz mi, co máš doma?“ V Bibli odpověď vdovy hned navazuje, ale my si živě dokážeme představit její překvapený výraz a údiv v očích: Proč se mě ptá zrovna na tohle? Možná je zaskočená Elíšovou reakcí, možná je zklamaná, možná dokonce trošku naštvaná. Každopádně její zoufalství se spíš ještě prohloubilo. Nevíme, jakým tónem Elíšovi vdova odpovídá, každopádně mu říká pro naše dnešní zamyšlení klíčovou odpověď:

Tvá služebnice nemá doma nic…. nic, než lahvičku oleje. 

Pro řešení její situace se pak ukáže, že to, že si vzpomněla na lahvičku oleje, zachrání nejen ji, ale i její rodinu pro budoucnost.

Elíša jí totiž dá překvapivou radu:

„Jdi ven,“ řekl, „a vypůjč si od všech sousedů prázdné džbány. Ať jich není málo!

Pak se vrať, zavři za sebou i za svými syny dveře a lij do všech těch džbánů olej. Plné dávej stranou.“

Vdova měla několik možností jak se zachovat. Mohla Elíšovi říct, že v této situaci rozhodně nemá náladu na vtipy a k čemu by jí mohlo být dobré, aby si napůjčovala od sousedů několik nádob a pak na dno první z nich vylila tu trošku oleje, co má. Mohla zklamaně odejít a cestou zavést své syny k věřiteli, rozloučit se s nimi, protože oni už budou celý život sloužit jako otroci. Sama pak mohla řešit, co bude s jejím životem a jak se o sebe postará. 

Naše vdova se ale díky Bohu zachovala jinak. Možná, že život s manželem, který sloužil

Hospodinu a ctil ho celým srdcem, ji povzbudil k víře v Boží pomoc prostřednictvím Elíši. Možná měla sama dost svých zkušeností s Bohem, a proto se mu rozhodla věřit. Dál čteme od 5. verše:

A tak šla ven. Potom za sebou a za svými syny zavřela dveře, oni jí podávali džbány a ona nalévala.

Když byly džbány plné, řekla synovi: „Podej mi další.“ „Další nemáme,“ řekl a vtom olej došel. 

Šla to povědět Božímu muži a ten jí řekl: „Jdi ten olej prodat a vyrovnej svůj dluh. Z toho, co zbude, pak budeš se svými syny žít.“

Možná si teď říkáte, no, tak je to hezký, dramatický příběh, navíc s dobrým koncem, ale v dnešní době, kdy máme sociální stát a důchody by už nic takového vdově nehrozilo. Tak čím by mohl být tento příběh pro nás inspirativní i dnes? 

Abychom si z něj mohli něco vzít, potřebuje odhlédnout od konkrétních detailů a soustředit se na principy, které jsou v příběhu obsažené. Protože to jsou současně zákonitosti, které odrážejí Boží vlastnosti a tím jsou platné napříč věky.

Já jsem z tohoto příběhu vybrala 3 principy, na které se teď podíváme trošku blíž:

Takže 1. princip. Začneme otázkou:

Jaký byl rozdíl mezi situací, kdy se celé rodině dařilo dobře, a situací, kdy synové mají být prodáni do otroctví a jejich matka bude až do smrti závislá na ochotě druhých projevit jí milosrdenství?

Ty situace se liší tím, že v první rodině byl někdo, kdo sloužil Hospodinu. V té druhé situaci vidíme 3 lidi, na které dopadá tíha situace, řeší svoje problémy, jsou bezradní, unavení a zoufalí, ale nikdo ani nepomyslí na to, jak pracovat na Božím království. S odchodem otce ztratili i směr a cíl svého života. Jeho smrtí a koncem jeho služby odešlo i požehnání pro rodinu. Do takové situace se snadno můžeme dostat i my. Mnozí z nás žijí velmi obtížné životy plné různých úkolů a starostí a může se snadno stát, že nám těžkosti vytlačí ze zřetele službu pro Boží království.  

Ve známém podobenství o rozsévači jsou zmíněny mimojiné právě starosti, které představují trní dusící Boží slovo v našich srdcích. A přesto právě službou se otevírá cesta, jak znovu rozproudit Boží milost a požehnaní a pozvednout se nad všednodenní útrapy tohoto časného života. Tím, že odhlídneme od svých starostí a začneme se ptát po věcech Božího království, upřeme svůj zrak ne na to, co máme před očima, ale na to, co je důležité v Božích očích, tak současně otevíráme prostor, aby Bůh mohl začít s našimi životy jednat. 

Proč to tak je? Protože Bůh nastavil pro naše bytí na zemi jisté zákony a jedním z nich je zákon setby a žně.  Můžeme o něm číst například v těchto verších: KROKOVAT 1 KROK

Vždyť kdo skoupě rozsévá, bude také skoupě sklízet, a kdo štědře rozsévá, bude také štědře sklízet. (2. Korintským 9:6)

Pouštěj svůj chléb po vodě, po mnoha dnech se s ním shledáš. (Kazatel 11:1)

Když my VEZMEME TO MÁLO, co máme, tak BŮH TOMU DÁ VZRŮST, požehná naše dílo a ono PŘINESE MNOHONÁSOBNOU ÚRODU. Na začátku ale stojí náš krok víry. Vzpomeňme si na chlapce, který dal Ježíši k dispozici svých 5 chlebů a 2 ryby a Ježíš z nich nasytil zástup 5 000 lidí. Nebo na záchranu celého židovského národa, které odstartovalo jedno odvážné předstoupení královny Ester před krále. 

V obou těch příbězích byl vždy nutný na začátku krok víry nad realitu, nad aktuální situaci a její starosti.

Takže první princip bych pojmenovala: Se službou požehnání přichází, se ztrátou služby požehnaní odchází.

Tím se dostáváme k druhému principu. A opět začneme otázkou?

Jak odpovídá vdova Elíšovi, když se jí ptá, co má doma? Jinými slovy – co má k dispozici? Vdova v první chvíli odpovídá ve shodě se svým zatemnělým uvažováním, že nemá nic. Vidí jen svoje starosti a tíhu života. To může být často i naše odpověď, když třeba i občas přemýšlíme o tom, jak se budeme podílet na službě, na práci společenství, na Božím království. Nemáme nic. Všichni okolo mají schopnosti, čas, možnosti, peníze, zkušenosti, energii, šikovnost, výmluvnost, hudební sluch atd. Ale já nemám nic.  A nejsme v tom sami. Podobně reaguje i Gedeon, když ho Bůh povolává jako bojovníka proti Midjáncům, nebo Mojžíš, když se dozví, že on má být tím, koho si Bůh vyvolil k vyvedení celého izraelského národa z Egypta. 

Tím to ale nemusí skončit. Naše vdova si nakonec vzpomene, že přecejen něco má – a to malou lahvičku oleje. Nic velkého, nic cenného, ale přecejen něco.

Napadá mě, že do pasivity mohlo vdovu přivést právě to, že si zvykla žít vedle muže, který sloužil Hospodinu. Nebylo nutné, aby hledala svoje vlastní pole služby, vždyť přece Bohu slouží její muž a to stačí. Toje nebezpečné přemýšlení i pro nás. I v našem sboru jsou lidé, kteří slouží, ale my všichni jsme povoláni k tomu, abychom byli jedno tělo, stavěli jeden dům, byli jedna rodina. A stejně tak, jako se doma všichni podílí na domácích povinnostech, tak je důležitý na stavbě každý kámen a v těle každý orgán a končetina. Žádné tělo, stavba ani rodina nemohou dobře fungovat, když nejsou funkční i všechny jednotlivé části. 

Když bychom se podívali na to, z čeho jsou vystavěny hranice našich možností, tak bychom našli cihličky s nápisy: 

  • „modlit nahlas se můžou jen starší členové sboru“
  • „mně se nechce“
  • „já nejsem žádný řečník“
  • „na to já nemám čas“
  • „mám strach“
  • „nic mě nenapadá“
  • „služba není pro každého“
  • „to já neumím“
  • „o to nikdo nestojí“
  •  „děti? Ty bych nezvládla“
  • „přece nepůjde přes sebe, když to tak necítím“
  • „nenechám se do ničeho tlačit“

Čím víc obhajujeme hranice našich možností, tím víc se jimi skutečně stávají. 

Takže druhý princip bych pojmenovala: I když si myslíš, že nic pro službu nemáš, tak vždycky něco máš.

A pojďme dál v našem příběhu. Jaké nádoby vdova po svých sousedech asi chtěla? …. Velké, prázdné a čisté. Pojďme se na ty nádoby blíž podívat.

Velké – Oleje a s ním přicházejícího požehnání bylo přesně tolik, kam dosáhla víra oné ženy. Kdyby její víra byla opravdu velká, přitáhla by od sousedů ještě několik sudů, pár van a nějaké měchy. Mohla by pak vyplatit nejen svoje dluhy, ale ještě by zbylo mnoho dalších prostředků nejen pro její rodinu, ale i pro ostatní v okolí. Stejně jako Elíša vdově, i nám Bůh říká: Nespokojuj se s málem! Vybízí nás k víře, která sahá až za hranice našich představ. My si můžeme pokládat užitečné otázky: Co si dokážu představit, že Bůh skrze mě dělá? Jak by mohlo naše společenství vypadat za 5 let? Jakými služebníky by mohly být moje děti? Dokážu vidět svoji rodinu jako jednotnou v Kristu? Jsou to otázky, které otevírají budoucnost, které oslabují malomyslnost a skepsi. Protože ten, ke komu se těmi otázkami obracíme, je velký, všemohoucí Bůh, Pán pánů a Král králů. Jsme to jen my sami, kdo ho limitujeme velikostí svojí víry.

Prázdné – Dává smysl nalívat olej do nádob, které jsou plné něčeho jiného? Určitě ne. Takže i my, pokud chceme, aby Bůh naplnil naše životy, abychom byli plní Jeho slova, rozuměli mu a mohli mu sloužit podle Jeho vůle, musíme se nejdřív zbavit všeho, co tomu brání. Olej můžeme v tomto smyslu brát i jako plnost Ducha svatého. Ten nemůže vstoupit do života plného tohoto světa, do života, kde není uvolněný prostor, čas, pozornost na Boží věci. Pokud tě napadá, že nemůžeš Bohu sloužit, protože nemáš čas, energii a prostor, tak je možná na místě podívat se na svůj život a zjistit, čím vším se naplnil, co je to harampádí, které ubírá místo tak důležité věci, jako je tvůj aktivní podíl na Božím království. 

Nádoby, které vdova použila, se určitě nevyprázdnily samy od sebe. Možná v nich bylo uskladněno i něco lákavého. I pro nás může být někdy těžké probrat svoje aktivity, svoje přátele, koníčky a rozloučit se s tím, co uvidíme, že je z pohledu věčnosti zbytečné.

Už tedy máme velké prázdné nádoby, ale aby byly použitelné, tak musí ještě být čisté. Olej, který by vdova lila do špinavých nádob, by se zkazil, znehodnotil a nikdo by ho nekoupil. Stejně tak Bůh naplní naše životy svojí vůlí, silou, láskou i mocí, jen když nebudeme žít ve vědomém hříchu. Pokud chceš Bohu sloužit, máš velkou víru, uvolnil jsi ve svém životě prostor, ale víš o hříchu, se kterým nejednáš, tak si můžeš být jistý, že takovou službu Bůh nepožehná, nepřizná se k ní a nerozhojní ji. Taková služba pak nemůže přinést své ovoce.

Takže třetí princip zní: Jen prázdné a čisté nádoby mohou být naplněny.

Začínali jsme konkrétním příběhem, vytáhli jsme si z něho 3 principy a čeká nás nejtěžší část – jak je stáhnout z výšin zase zpátky do našeho konkrétního života.

Ještě jednou je připomenu:

  1. Se službou požehnání přichází, se ztrátou služby požehnaní odchází.
  2. I když si myslíš, že nic pro službu nemáš, tak vždycky něco máš.
  3.  Jen prázdné a čisté nádoby mohou být naplněny.

Při uvažování o praktické službě bych vás chtěla povzbudit, že primárně nejde o plnění nějaké otravné povinnosti. Na službu se můžeme dívat spíš jako na naši odezvu na Ježíšovo dílo spasení v našem životě. Cítíme vděčnost? Chuť podílet se na Božích plánech? Chceme být jejich aktivní součástí? Platí i pro nás žalmistovo zvolání z 84:11?  

Den ve tvých nádvořích je lepší než tisíce jinde. (Žalm 84:11)

 Věřím, že jedním ze způsobů, jak přebývat v Božích nádvořích, je služba. Každý, kdo slouží, může stejně jako já potvrdit z vlastní zkušenosti, že služba, která je požehnaná a v souladu s Božím plánem pro váš život, přináší radost, které se nic nevyrovná. Navíc služba člověka i chrání. Mě osobně právě to, že druhý den sloužím na skupince, několikrát zachránilo před hříchem. Uvědomila jsem si, že mám zodpovědnost za svůj duchovní stav. 

Vstoupit do služby a stát v ní není jednoduché pro nikoho z nás. Svoje první kázání jsem připravovala měsíc. Noc předtím se mi zdála noční můra, jak stojím na tomto místě, nedokážu nic říct, přehrabuju papíry a nakonec Jirka vstane, poklepe mi po rameni a prohlásí, ať si jdu sednout, že stejně tušil, že to takto dopadne. Takže s tímto živým snem v hlavě jsem jela na své první kázání. Třásla se mi kolena i hlas, cítila jsem se naprosto nepatřičně a vůbec jsem nechápala, jak se to mohlo stát, že tu stojím. 

Jenže víc lidí okolo mě i já sama jsem rozpoznávala, že tohle je moje obdarování. A tak do této služby postupně vstupuju. Velké veřejné služby se neobejdou bez Božího povolání, a proto o nich teď ani mluvit dál nechci. Jde mi především o ty malé drobné služby, při kterých můžeme vycházet z toho, co nám Bůh přirozeně dal. Připravila jsem pár příkladů služby, která je dostupná pro každého z nás. 

Mějme přitom na mysli některá zaslíbení: 

‚Správně, služebníku dobrý a věrný, nad málem jsi byl věrný, ustanovím tě nad mnohým; vejdi a raduj se u svého pána.‘ Matouš 25:21

Každý ať dává podle toho, jak se ve svém srdci předem rozhodl, ne s nechutí ani z donucení; vždyť ‚radostného dárce miluje Bůh‘. (2. Korintským 9:7)

Při následujících inspiracích  jsem vycházela z toho, čím nám Bůh všeobecně požehnal: 

  • všichni mluvíme, nikdo z nás není němý:
    • můžeme si vybrat jednoho služebníka, jednu službu a tu stabilně modlitebně podporovat (ptát se na potřeby, bojovat v konkrétních věcech až do vítězství, pravidelně oslovovat a ptát se na vývoj a nové potřeby) –  Příkladem nám mohou být Áron a Chúr a jejich pomoc Mojžíšovi v bitvě. Pojďme se podívat na jejich příběh: 
  • 9 Mojžíš rozkázal Jozuovi: „Vyber nám muže a vyjdi do boje proti Amálekovi. Já se zítra postavím na vrchol pahorku s Hospodinovou holí v ruce.“

  • 10 Jozue učinil, jak mu Mojžíš rozkázal, a dal se s Amálekem do boje. Mojžíš, Áron a Chúr vystoupili na vrchol pahorku.

  • 11 Dokud Mojžíš držel ruku nahoře, vítězil Izrael, když ruku spustil, vítězil Amálek.

  • 12 Když Mojžíšovi umdlévaly ruce, vzali kámen a podložili jej pod Mojžíše, aby se na něj posadil. Áron a Chúr, každý z jedné strany, mu podpírali ruce, takže vytrval s rukama nahoře až do západu slunce.

  • 13 I porazil Jozue Amáleka a jeho lid ostřím meče. (Exodus 17:9 – 13)

    • Bez Árona a Chúra by bitva by probíhala úplně jinak. Každý z nás může „podpírat ruce“ některému služebníkovi a pomáhat mu. o můžeme se aktivněji zapojit do modliteb na shromáždění, při chvalách nebo na modlitebce
  • všichni žijeme v relativním dostatku:
    • můžeme zavolat do Teen Challenge a nabídnout jim vyřazené, ale ještě funkční věci (povlečení, nářadí)
    • můžeme pravidelně podporovat finančně něčí službu, ptát se na ni, modlit se za její dopad
    • můžete pozvat RR, aby udělal svoji schůzku právě u vás, můžete dát k dispozici svoji zahradu, nachystat svačinu  všichni máme ruce:
    • můžeme se připojit k bazaru, který pořádá AC v Zábřehu – jestli jste šikovní na zavařování, nebo na ruční práce, tak je možné přinést svoje výrobky, předat nám je a my je doručíme do Zábřeha do 26.11., kde se budou prodávat a výtěžek půjde na pekárnu do Severní Korey
    • na RR je potřeba praktické pomoci, příští týden bude víkendovka se Zábřežáky a určitě se najdou způsoby, jak se zapojit – třeba něco upéct nebo uvařit, RR pořádá tábory, Ringoturnaj, tam všude jsou potřeba nápomocné ruce
    • můžete se domluvit s Ladou a vzít si na starosti úklid modlitebny
  • všichni máme nějaký čas:
    • můžeme navštěvovat ty, co jsou nemocní a staří (můžeme skočit na nákup, pro léky, naplnit nějakou praktickou potřebu, nebo jen tak něco přečíst, zazpívat si)
    • můžeme zvát členy sboru i lidi mimo sbor na návštěvu, na oběd, na čaj o můžeme nabídnout svůj čas a vzít na hřiště nebo na odpolední návštěvu dítě nebo děti z rodin a umožnit tak maminkám trošku si odpočinout
    • máme už dva služebníky v dětském domově, můžeme se domluvit s Ondrou a on už vám pomůže vymyslet ten nejlepší způsob jak udělat něco konkrétního pro děti v domově – třeba vánoční program, nebo s nějakým dítětem jít na odpoledne ven, pozvat děti na návštěvu k vám domů apod.
  • všichni máme svědectví o tom, jak se k nám Bůh sklonil, protože jinak bychom tu nebyli
    • můžeme pozvat Rádio 7 a říct v pár větách svůj příběh o setkání s Boží milostí

Pojďme teď v modlitbách žehnat těm, kdo slouží, ať už viditelnou nebo skrytou službou a prosme za sebe navzájem, aby nikdo nezůstal s prázdnýma rukama, ale každý mohl objevit tu svoji lahvičku oleje, kterou dá Bohu k dispozici. Pojďme se modlit za to, ať vidíme lidi kolem sebe i jejich potřeby a jsme ochotní budovat své srdce služebníka.

Ať nás v tom Ducha svatý vede. Amen.

Vlasta Pechancová, Apoštolská církev Polička