Poklady v nebi

Jedno z témat minulého kázání bylo to, že jsme na zemi pouze hostem. Dnes bychom tuto myšlenku rozvinuli trošku dál, protože věřím, že má na naše každodenní životy velký dopad. Když se porozhlídneme kolem sebe, tak se naše životy na první pohled nijak zásadně neliší od životů našich nevěřících přátel a sousedů – taky máme dům nebo byt, chodíme do práce, vychováváme své děti a vnoučata, staráme se o své rodiče a další příbuzné, plánujeme dovolené, slavíme svátky a různé události v rodině, nakupujeme a spotřebováváme věci. A přesto je naše postavení v tomto světě zásadně jiné než postavení nevěřících lidí. A je dobré si to čas od času připomenout. 

Pojďme se podívat do 1. Petrova listu od 9. verše: 

Vy však jste ‚rod vyvolený, královské kněžstvo, národ svatý, lid náležející Bohu‘, abyste hlásali mocné skutky toho, kdo vás povolal ze tmy do svého podivuhodného světla… 

Milovaní, v tomto světě jste cizinci bez domovského práva. Prosím vás proto, zdržujte se sobeckých vášní, které vedou boj proti duši, a žijte vzorně mezi pohany… (1Petrův 2: 9-12)

První část tohoto úseku nás ujišťuje o tom, jaká je naše skutečná identita. Bůh nás vidí jako svůj svatý, milovaný, vyvolený lid, na kterém chce světu zjevovat svoje mocné činy. Jsme těmi, kdo jsou povolaní žít ve světle a toto světlo máme šířit dál. 

Druhá část oddílu nás vybízí k tomu, abychom si byli při všech svých každodenních starostech pořád vědomi, že ten život tady je dočasný, pomíjivý a že my jsme na zemi jen hosté, přistěhovalci, vyslanci, cizinci. Petr nás prosí, abychom se nezaplétali do sobeckých vášní, které vedou boj proti duši – to se nám totiž snadno může stát, když vědomí své identity ztratíme a klesneme do přízemnosti tohoto světa.

Co to prakticky znamená žít život jako cizinec bez domovského práva?

Zkusme si teď v mysli přehrát takový příběh. Představte si, že jste jako Čech nebo Češka vysláni do cizí země, kde všichni zahynou, pokud se včas neodstěhují. Takže jsme jednoho dne přistáli třeba v Bangladéši, který se mimochodem opravdu potápí a hrozí v této zemi obří humanitární katastrofa. Naším úkolem jako vyslanců České republiky je nabídnout záchranu místním lidem tím, že se přestěhují do naší země. Potřebujeme jim říct o nebezpečí, které jim hrozí, pokud zůstanou. Potřebujeme jim také ukázat, že Česká republika je to nejlepší místo, kam se mohou přestěhovat, i když to bude znamenat radikální změnu jejich dosavadního života. Na našich životech a na našem vyjadřování by mělo být zřetelné, že my sami jsme nadšení z toho, že můžeme v ČR žít. Milujeme svého panovníka a jsme jeho věrný lid. Bangladéšani budou určitě podezíraví ohledně našich motivů – tím jediným, který obstojí, je láska k nim a soucit s nimi, protože my víme, co je čeká, jestli se nezachrání. Naši noví kamarádi se budou určitě zajímat i o to, jaké máme vztahy s ostatními českými vyslanci. Někdy se nám totiž stane, že se začneme utápět v hádkách mezi sebou a na milé Bangladéšany úplně zapomeneme. Celý úkol záchrany Bangladéšanů je navíc komplikovaný tím, že silná textilní lobby vůbec nechce, aby se jí její zaměstnanci někam stěhovali a ohrožovali tak její zájmy. Aktivně proto Čechům škodí, útočí na ně, rozeštvává je proti sobě navzájem a kazí jejich dílo.

Postupem času se nám vyslanci rozdělí do několika typických skupin: Jednu skupinu tvoří ti, kteří pro samou práci, péči o děti a dům už vůbec nestíhají navazovat a prohlubovat vztahy s Bangladéšany. Mají tolik starostí sami se svými životy, až jsou moc unavení a přepracovaní. Sice pořád vědí, že jsou Češi a že Bangladéšanům přijeli nabídnout záchranu, ale kde na to vzít čas? 

Druhá skupina na to jde jinak a natolik se propojí s Bangladéšany, že úplně zapomene, že jsou Češi, že přijeli plnit významnou misi, že jsou tu jen dočasně a jejich skutečný domov je jinde. Místo toho začnou spolu s místními sdílet jejich pohled na život, jejich radosti i drobné starosti. A přece si nebudou kazit dobré vztahy s místními nějakými řečmi o hrozícím nebezpečí. Vždyť Bangladéš je nakonec docela fajn místo k životu.

Třetí skupina si je moc dobře vědoma, proč jsou v Bangladéši a kým jsou oni. Jenže se moc bojí mezi Bangladéšany vyrazit a sblížit se s nimi. Neví, jak jim o hrozícím nebezpečí říct. Bojí se, aby nebyli pro posměch nebo k odmítnutí, a tak se radši drží zpátky a žijí hodně uzavřeně. Blízké vztahy mají jen s ostatními Čechy, společně se schází a prohlubují svoje poznání o České republice, o Bangladéši, o tom, jak rozsáhlá katastrofa se blíží, školí se v různých technikách, jak komunikovat s lidi v ohrožení apod. Pořád čekají na nějaký vhodný okamžik, aby Bangladéšany oslovili, ale ten moc často sám od sebe nepřichází.

Je tu i hrstka těch, kteří mají stále na zřeteli, proč do Bangladéše přijeli. Hledají a nacházejí úzkou cestu mezi mnoha riziky. Ví, že celou dobu pobytu v Bangladéši budou muset vyvažovat, jak být místním lidem blízko a přitom se s nimi nezaplést zase moc. Pořád si připomínají, kým jsou a proč tu jsou, udržují aktivní každodenní kontakt se svým pánem v Čechách, radí se s ním, poslouchají pokyny, které jim dává. Usilují o to, aby svůj úkol v Bangladéši splnili co nejlépe. Touží po tom, aby, až se vrátí do Čech, jejich vládce ocenil, jak dobře svůj úkol splnili. Jsou to oni, komu se nakonec podaří alespoň část obyvatel zachránit před zahynutím a přestěhovat je do nové země.

Na tomto příběhu můžeme hezky vidět, jak je to prosté a přitom vůbec ne jednoduché. Ježíš nás vykoupil a nechal nás na této zemi, abychom ostatním ukazovali na plán záchrany cestou kříže. Vybízí nás, abychom se tu moc nezabydlovali, ale usilovali o to, co má věčnou hodnotu – a to jsou především lidé. Pojďme se podívat na dalších několik aspektů: 

Neukládejte si poklady na zemi, kde je ničí mol a rez a kde je zloději vykopávají a kradou. Ukládejte si poklady v nebi, kde je neničí mol ani rez a kde je zloději nevykopávají a nekradou. Neboť kde je tvůj poklad, tam bude i tvé srdce. (Matouš 6: 19-21)

Tady nám Ježíš připomíná, že u našeho pokladu je i naše srdce. Jestli jsou pro nás cenné věci tohoto světa, naše úspěchy, naše zaopatření, naše štěstí a spokojenost, naše zdraví, tak u toho je i naše srdce a tím se také budeme zabývat, tomu budeme věnovat svůj čas a energii. Tím budou také přetékat naše ústa. Až jednou budeme stát před Boží tváří, tak se taky může stát, že nebudeme mít nashromážděno nic, co má hodnotu v Božích očích.

Nikdo totiž nemůže položit jiný základ než ten, který už je položen, a to je Ježíš Kristus. Zda někdo na tomto základu staví ze zlata, stříbra, drahého kamení, či ze dřeva, trávy, slámy – dílo každého vyjde najevo. Ukáže je onen den, neboť se zjeví v ohni; a oheň vyzkouší, jaké je dílo každého člověka. Když jeho dílo vydrží, dostane odměnu. Když mu dílo shoří, utrpí škodu; sám bude sice zachráněn, ale projde ohněm. (1 Korintským 3:11-15)

Při tomto soudu věřících nejde už o zatracení nebo spasení. Jde o to, že Bůh veřejně přezkoumá naše skutky, charakter, naše slova, postoje, motivy, naše dílo a službu. Budeme posouzeni pod úhlem správců hřiven, které jsme dostali a se kterými jsme nějakým způsobem tady na zemi naložili. Na tomto soudu se rozhoduje o radosti nebo zahanbení, o našem budoucím postavení v nebi, o pravomocech, úkolech, odměnách a poctách v Boží věčné přítomnosti.

Abychom se mohli věnovat Božímu království a jeho spravedlnosti, Bůh zaslibuje, že nám k tomu zaopatří vše potřebné.

Proto vám pravím: Nemějte starost o svůj život, co budete jíst, ani o tělo, co budete mít na sebe. Což není život víc než pokrm a tělo víc než oděv? Pohleďte na nebeské ptactvo: neseje, nežne, nesklízí do stodol, a přece je váš nebeský Otec živí. Což vy nejste o mnoho cennější? (Matouš 6:25-27) 

Ale ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. (Iz 40:31)

Pokus s kameny: Jeden starý profesor byl pozván, aby přednášel o efektivním nakládání s časem pro skupinu vrcholových manažerů, zástupců největších a nejúspěšnějších společností. Byla to jedna z řady přednášek o managementu a řízení rozprostřených do celého dne. Stoupl si před tyto elitní manažery, kteří byli připraveni zapsat si každé slovo slavného profesora, postupně se setkal očima s každým z nich a nakonec řekl: “Provedeme experiment.”

Zpod řečnického pultu vythál velikou sklenici a položil ji před sebe. Potom vytáhl pytel plný kamenů, každý o velikosti tenisového míčku, a jeden po druhém je umístil do sklenice, až se už žádný další kámen nevešel. Podíval se na své publikum a zeptal se: “Je sklenice plná?” Trochu překvapení manažeři přikývli na znamení, že ano. “Opravdu?” zeptal se profesor po krátké odmlce.

Znovu sáhl pod stůl a vytáhl tašku plnou oblázků. Opatrně nasypal oblázky do sklenice a při tom s ní chvílemi zatřásl, aby mohly proklouznout mezi velkými kameny až ke dnu. Opět zvedl zrak ke svému publiku a zeptal se: „Je sklenice plná?“ V tu chvíli už se manažeři nenechali zaskočit a odpověď byla rychlá: “Zjevně není!”

“Správně,” odpověděl starý profesor. Načež vytáhl zpod stolu pytlík písku a pomalu ho nasypal do sklenice, kde postupně zaplnil všechen prostor mezi kameny a oblázky. Když skončil, znovu se zeptal: “Je sklenice plná?” Celá skupina bez váhání odpověděla: “Ne!” Profesor beze slova přikývl a sáhl po džbánu s vodou, který byl na stole.

Nalil vodu do sklenice tak, aby byla zcela plná. Chvíli se odmlčel a zeptal se: ”Jakou velkou pravdu můžeme vyvodit z tohoto experimentu?” Pod vlivem předchozích motivačních přednášek jeden z manažerů rychle odpověděl: “Že jakkoliv plný se náš rozvrh může zdát, když zvýšíme své úsilí, je vždy možné přidávat do něj další schůzky a úkoly.”

“Ne,” konstatoval profesor. “Velká pravda, kterou můžeme z tohoto experimentu vyvodit, je ta, že pokud se nám nepodaří dát do sklenice velké kameny jako první, nikdy už se nám tam všechny nevejdou později.” Sál ztichl, jak každý manažer zpracovával plný význam profesorových slov.

Starý profesor pokračoval. “Jaké jsou velké kameny ve vašem životě? Zdraví? Rodina? Přátelé? Osobní cíle? Dělat to, co máte rádi? Bojovat za svou věc? Najít si čas sám na sebe? Pokud dáváme přednost jiným, menším věcem v životě, bude i náš život naplněn méně důležitými věcmi, takže zbyde jen málo nebo žádný čas na to, co je v našem životě nejdůležitější.”

Přejel pohledem překvapené publikum. “Proto se sami sebe nikdy nezapomeňte zeptat, jaké jsou velké kameny ve vašem životě. A jakmile je rozpoznáte, ujistěte se, že je do sklenice svého života dáte jako první,” dokončil profesor, mávl rukou na pozdrav a pomalu vyšel z místnosti.

Tento pokus nám ukazuje, že když do svého života nedáme ty skutečně důležité věci včas, tak už se nám tam později nejspíš vůbec nevejdou. Drtivá většina z nás má schopnost svůj život zaplnit a netrpět nudou. Proto je tak zásadní, abychom si důležité kameny uvědomili a aktivně je plánovali. Jak postupujete, když si plánujete svůj čas? Plánujete v týdnech, dnech, měsících nebo neplánujete vůbec?  Dobrou jednotkou pro plánování je právě týden – začnu těmi důležitými kameny – třeba nedělním shromážděním od 8 hodin i s modlitebkou, pokračuju skupinkou a páteční modlitebkou, přidám třeba ranní ztišení od 6 do 6:30, společné rodinné modlitby ráno a večer, půst v pátek. Pak je pro mě důležité budovat vztah s manželem, takže si s ním naplánuju čas pro manželství. Chci se taky věnovat individuálně každému dítěti, tak se podívám na povinnosti toho týdne a naplánuju, kdy s kým můžu být jen ve dvou. Pak taky musím něco odpracovat – tak si naplánuju zhruba pracovní úkoly na týden. Je důležité pečovat o svoje tělo – takže kdy budu cvičit? Chci udržovat vztahy s nevěřícími přáteli – takže aspoň dvěma během týdne napíšu, zavolám nebo s nimi domluvím  návštěvu, a tak pokračuju dál. Naplánované aktivity by měly být maximálně v rozsahu 50 % všeho času, protože je samozřejmě během týdne několik nečekaných věcí, které musíme řešit okamžitě, a kvůli nim by se nám plán zhroutil. 

Pojďme se teď zamyslet nad tím, které věci mají z Božího pohledu věčnou hodnotu? Říká k tomu

Bible nějaké vodítko? Podíváme se teď společně na Ježíšovu velekněžskou modlitbu v 17. kapitole Janova evangelia. Nebudeme ji číst celou, to si můžete naplánovat na následující týden sami. Dá se předpokládat, že když to jsou slova modlitby pronesené těsně před zatčením, tak že v ní Ježíš shrne to nejdůležitější. Této modlitbě předchází zaslíbení Ducha svatého, protože jen s jeho pomocí můžeme vstoupit do plnosti, o kterou Ježíš prosí svého Otce. Ježíš se tedy modlí za následující věci pro své následovníky:

  1. Za důvěrnou znalost Ježíše a Božího slova
  2. Za ochranu od světa, odpadnutí, Satana, falešného učení
  3. Za to, aby měli neustále Kristovu radost
  4. Za to, aby byli svatí v myšlení, ve slovech i v charakteru
  5. Za jednotu mezi nimi
  6. Za to, aby vedli druhé ke Kristu
  7. Za to, aby vytrvali ve víře až do konce
  8. Za to, aby stále přebývali v lásce a přítomnosti Boží

Vidíme, že jednotlivé body Ježíšovy modlitby se týkají nás samotných, našeho vztahu k Bohu, vztahů k ostatním křesťanům a vztahu k nevěřícím lidem kolem nás. Jednotícím prvkem je, že jde vždy o lidi, o vztahy. A tady máme i odpověď na to, jakým pohledem se můžeme dívat na jednotlivé součásti našeho života. Buduje to, čemu se hodlám věnovat, mě samotného? Můj vztah s Ježíšem? Moje vztahy v rodině? Můj vztah k bratrům a sestrám ve víře? Moje vztahy k nevěřícím? Ne, tak pak to nejspíš nebude mít věčnou hodnotu a není potřeba tomu věnovat příliš pozornosti. Takových věcí by v našem životě mělo být co nejméně.

Abychom do svého života dostali něco nového velkého, tak to často znamená, že musíme vytvořit nějaký prostor, něčeho se vzdát. Do takto plné sklenice se už opravdu nic nevejde, ale já mám v ruce velký kámen služby např. budování vztahu s člověkem, kterého mi Bůh dal na srdce. Znamená to pravidelně se za něj modlit, scházet se s ním, aktivně se zajímat o jeho život, telefonovat mu. Je to na jen na mě, jak a jestli mu vytvořím místo.

Na dokreslení bych vám ráda řekla o jedné své kamarádce. Nedávno u nás byli i s manželem a dětmi na návštěvě a jak řeč plynula, tak se Marcela zmínila, že jí roste nezhoubný nádor na štítné žláze a že ji lékaři nutí, aby si ho nechala vyříznout. Jí se do toho nechce, tuší, že to souvisí s něčím v jejím životě, protože nádor v některých obdobích jejího života neroste vůbec a někdy zase ano. Společně jsme se modlili a ona i Vítek viděli během modlitby hvězdu. Vítek k tomu dostal výklad, že by to mohla být nějaká nenaplněná touha. Marcela hned věděla, o čem je řeč. Vyprávěla nám, jak skvělou práci v tuto chvíli má, pracuje na částečný úvazek jako ředitelka firemní nadace, kterou si sama vytvořila podle svých představ. Má za tuto práci hodně peněz, velkou volnost a svobodu při rozhodování. Ostatní kolem ní považují takovou práci za povolání snů. Moc se mi líbil její postoj, když říkala, že vnímá, že pro to tu ale na světě není. Vnímá, že by měla začít učit žáky na základní škole. Tu zkušenost už z minulosti má a ví, že tam byla naplněná její touha po smyslu, že to je její místo. Akorát to je práce v mnohem horších podmínkách a za mnohem míň peněz. Jenže nádor asi jinak nezmizí. Ani se nedivím, že její poděkování za modlitbu bylo trošku rozpačité. 

Mít ve svém života dobře usazené velké kameny znamená mnoha věcem tohoto světa říct NE. Vzpomeňte si na Bangladéš. Jsme na záchranné misi, při které jde hlavně o lidské duše. Když se v tomto světě moc zabydlíme, hrozí nám to, co známe z příběhu o bohatém mladíkovi:

Když se vydával na cestu, přiběhl k němu nějaký člověk a poklekl před ním a ptal se ho: „Mistře dobrý, co mám dělat, abych měl podíl na věčném životě?“ Ježíš mu řekl: „Přikázání znáš: Nezabiješ, nezcizoložíš, nebudeš krást, nevydáš křivé svědectví, nebudeš podvádět, cti svého otce i svou matku!“ On mu na to řekl: „Mistře, to všecko jsem dodržoval od svého mládí.“ Ježíš na něj s láskou pohleděl a řekl: „Jedno ti schází. Jdi, prodej všecko, co máš, rozdej chudým a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne!“ On po těch slovech svěsil hlavu a smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš se rozhlédl po svých učednících a řekl jim: „Jak těžko vejdou do Božího království ti, kdo mají bohatství!“ (Marek 10:17-23)

My můžeme stát na místě toho mladíka a Ježíš může poukázat i na jiné věci, které se natlačily na první místo důležitosti v našem životě a přitom si ho nezaslouží. Za tu větu: Jedno ti schází…. Si můžeme doplnit každý tu oblast, se kterou zápasíme, která nemá z pohledu věčnosti cenu, při soudu shoří, ale přesto je pro nás tak těžké se jí vzdát. 

Na závěr bych ráda shrnula, že jsme povoláni ke svobodě, k radosti a pokoji, který převyšuje každé lidské pomyšlení. Záležitostmi tohoto světa se můžeme trápit a nechat ubíjet jen do té míry, do jaké dovolíme my sami. Náš skutečný domov je v nebi a jen tam stojí za to ukládat svůj poklad. Amen.

Vlasta Pechancová, Apoštolská církev Polička