Žij pro to, za co bys byl ochoten zemřít

Vážení přítomní, milí bratři, milé sestry

Vítám vás na dnešním shromáždění, které se možná nezapíše do historie světa, ale v mé osobní historii své místo mít bude. Dnes poprvé před vámi stojím s úkolem předat vám něco z pravdy Božího slova, tak mi dovolte na začátek krátkou modlitbou.

Dnes se společně zkusíme podívat na život člověka trošku z nadhledu.

Tři dimenze:

  • Člověk se rodí do světa vytyčeného jeho psychickými a tělesnými potřebami
  • Hlad, žízeň, spánek, samota, láska, naše duše se řídí tím, aby pro ni to, co se děje, bylo příjemné a vyhýbá se nepříjemným věcem. Všichni ale tuší, že v životě musí jít o něco víc, než jen, aby byl příjemný. Každý člověk se nejpozději v pubertě musí vypořádat i s otázkou, proč to všechno vlastně dělá. V tomto období je také první vrchol sebevražd, protože hodně mladých lidí na své otázky nenajde smysluplnou odpověď. Touha po smyslu pak člověka neopouští po zbytek života a každý na ni nějak reagujeme –
  • Někdo si myslí, že mu přinese smysl velká rodina
  • Velký dům
  • Někdo touží vyhrát olympiádu nebo jiný důležitý závod, někomu stačí, když vyhraje jeho dítě nebo pes – a tomu je ochotný podřídit celý svůj život
  • Někdo cítí, že žije při nějakém silném adrenalinovém zážitku
  • Někdo hodně a usilovně pracuje, aby měl vlivné postavení a hodně peněz nebo třeba dosáhl úspěchu ve vědě a poznání
  • Prostě těch cest, jak se snažíme svůj život naplnit a dát mu smysl, je mnoho – každý člověk touží být šťastný. Proč to tolikrát nestačí a lidé jsou tak nespokojení? Proč jsou zklamaní, že jejich vysněný cíl nepřinesl to pravé štěstí?

Pojďme se teď podívat na třetí dimenzi člověka – duchovní

Každý člověk je totiž stvořený Bohem s určitým záměrem. S každým z nás si Bůh dal tu práci, aby přesně navážil různé schopnosti, talenty, vybavení pro konkrétní úkol.  Bůh se ke každému člověku během života sklání a volá ho k sobě, chce s ním být ve vztahu a chce ho i vést a ukázat mu, kde je právě ten jeho úkol, pro který je stvořený a kde bude i prožívat štěstí a smysluplnost, protože bude součástí jednoho celku.

Tehdy řekl Ježíš svým učedníkům: „Kdo chce jít za mnou, zapři sám sebe, vezmi svůj kříž a následuj mne.
25Neboť kdo by chtěl zachránit svůj život, ten o něj přijde; kdo však ztratí svůj život pro mne, nalezne jej.
26Jaký prospěch bude mít člověk, získá-li celý svět, ale svůj život ztratí? A zač získá člověk svůj život zpět?
Matouš 16:24-26

O jaké cestě to Ježíš mluví? Co je to za zvláštní paradoxní myšlenku, že ztratit svůj život pro Něj, znamená ho nalézt?

Ježíš nás tímto výrokem zve do vztahu s Ním. Jinými slovy říká, jestli cítíš ve svém životě prázdno navzdory všemu, co v tomto životě podnikáš, můžeš přijít ke mně a vyznat, že už nechceš být pánem svého života, že tě zajímá, co pro tebe mám připravené já a že chceš, abych vládu nad tvým životem převzal já.

Prakticky to znamená, že člověk prožije, že žije vzdálený od Boha, je mu to líto, touží být mu blízko a pochopí, že jediná cesta do Boží blízkosti je skrze Ježíše. Ježíš přišel na tuto zem, aby právě ukřižováním za všechna naše špatná rozhodnutí a činy vzal náš trest na sebe a umožnil nám život s Ním ve svobodě, v radosti, smysluplnosti. Pozvedá nám z otroctví tělesně duševní dimenze – už se nemusíme bát, protože patříme Jemu, už pro nás není děsivá smrt, protože víme, že po ní budeme s ním, nebojíme se toho, co přinese budoucnost, protože máme od něj slib:

Vždyť Bůh řekl: ‚Nikdy tě neopustím a nikdy se tě nezřeknu.‘ (Židům 13,5)

1. Korintským  10:13   | Nepotkala vás zkouška nad lidské síly. Bůh je věrný: nedopustí, abyste byli podrobeni zkoušce, kterou byste nemohli vydržet, nýbrž se zkouškou vám připraví i východisko a dá vám sílu, abyste mohli obstát.

Můžeme se těšit na to, co je pro nás připravené – podívejme se do 1. Korintským 2,9:

Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují.

Proč je to tak těžké? Proč každý hned nadšeně neřekne: To chci taky. Protože musí padnout pýcha člověka, že si v tomto světě vystačí sám. Dokud se člověk nepokoří a nepřijme, že mu může pomoci jen Bůh, je pro něj duchovní dimenze zavřená.

Pojďme se podívat alespoň na několik příkladů lidí, kteří zemřeli svým představám, plánům, ambicím, ale i strachům a uposlechli Boží výzvu pro svůj život.

Bible je jich plná:

Podívejme se např. na Abrahama, je to jedna z prvních postav, o kterých Bible mluví a je považován za praotce všech Židů:

Genesis 12,1-4:  ·  I řekl Hospodin Abramovi: „Odejdi ze své země, ze svého rodiště a z domu svého otce do země, kterou ti ukážu.‘
2Učiním tě velkým národem, požehnám tě, velké učiním tvé jméno. Staň se požehnáním!
3Požehnám těm, kdo žehnají tobě, prokleji ty, kdo ti zlořečí. V tobě dojdou požehnání veškeré čeledi země.“
4A Abram se vydal na cestu, jak mu Hospodin přikázal. Šel s ním také Lot. Abramovi bylo sedmdesát pět let, když odešel z Cháranu.

Je to poměrně strohé vyjádření, ale zkusme si představit tu situaci. Bůh promluví k muži, který má manželku, nějaké hospodářství, čeleď, ostatní příbuzné kolem sebe, žije 75 let zabydlený na jednom místě. Řeknu mu, aby to vše sbalil a vydal se na cestu. Ani mu neřekne kam. Povede ho krok za krokem. Abraham nemá děti, přesto ve víře se spolehne na to, že Bůh má moc nějak zařídit, aby z něj vzešel nový velký národ. Během cesty musí překonat spoustu překážek, vybojovat bitvy, udělal i několik chyb, ale pořád věřit Bohu a nakonec se naplnilo všechno, co mu Bůh zaslíbil. Jakkoli neuvěřitelné to bylo, Bůh má moc učinit zázraky, aby naplnil to, co slíbil. Abraham je předobrazem toho opustit zabydlenost v tělesně duševní dimenzi a vydat se do dobrodružné duchovní.

Podívejme se na jiného výjimečného muže – apoštola Pavla. Pro ty, kdo ho neznají, tak je to muž, Žid, který zarputile pronásledoval křesťany a snažil se jejich víru zničit. Při jedné takové výpravě do Damašku k němu osobně promluvil Ježíš a on prožil, jak hluboce se mýlil. Od té doby naopak cestoval po světě a hlásal evangelium všude, kam přišel. Svým životem naplňoval Boží plán a podívejme se, jakou nezávislost na okolnostech prožíval do listu Filipským:

Filipským 1, 12 – 14
Rád bych, bratří, abyste věděli, že to, co mě potkalo, je spíše k prospěchu evangelia,
13takže po celém soudu i všude jinde je známo, že jsem vězněn pro Krista,
14a mnohé bratry právě mé okovy povzbudily, aby se spolehli na Pána a s větší smělostí mluvili beze strachu slovo Boží.

Filipským 4, 4 – 9

Radujte se v Pánu vždycky, znovu říkám, radujte se!
5Vaše mírnost ať je známa všem lidem. Pán je blízko.
6Netrapte se žádnou starostí, ale v každé modlitbě a prosbě děkujte a předkládejte své žádosti Bohu.
7A pokoj Boží, převyšující každé pomyšlení, bude střežit vaše srdce i mysl v Kristu Ježíši.
8Konečně, bratří, přemýšlejte o všem, co je pravdivé, čestné, spravedlivé, čisté, cokoli je hodné lásky, co má dobrou pověst, co se považuje za ctnost a co sklízí pochvalu.
9Čemu jste se u mne naučili, co jste přijali a uslyšeli i spatřili, to čiňte. A Bůh pokoje bude s vámi.

Jsou to slova, která bychom čekali od vězně, který neví, zda ještě další den bude žít? Na Pavlovi můžeme vidět, že v duchovní dimenzi jsme značně nezávislí na tělesně – duševních podmínkách.

Aby nevznikl mylný dojem, že v Božím království jsou připraveny jen takto velké úkoly. Podívejme se i na jednu mnohem méně významnou ženu, která si přesto vydobyla své místo v Bibli. Jmenovala se Tabita.

Skutky 9, 36 – 39
V Joppe žila učednice jménem Tabita, řecky Dorkas. Konala mnoho dobrých skutků a štědře rozdávala almužny.
37Ale právě tehdy onemocněla a zemřela. Umyli ji a položili do horního pokoje.
38Poněvadž Lydda je blízko Joppe, dověděli se učedníci, že je tam Petr, a poslali k němu dva muže s naléhavou prosbou: „Přijď rychle k nám!“
39Petr se hned s nimi vydal na cestu. Když přišli do Joppe, zavedli jej do horního pokoje, kde ho s pláčem obklopily všechny vdovy a ukazovaly mu košile a pláště, které jim Tabita šila, dokud byla naživu.

Tato žena byla povolána k tomu, aby prakticky pomáhala chudým  a její dny byly možná plné šití košilí a plášťů pro ty, kteří je potřebovaly. Věřím, že i ona byla na svém místě šťastná, protože to bylo přesně to místo v Božím království, které bylo stvořené pro ni.

Ale vraťme se zase k velikánům:

V těchto dnech si připomínáme 600 let od upálení Mistra Jana Husa. I on je příkladem toho, jak smysluplný je život, pokud člověk objeví svůj životní úkol. Mnozí se divili, s jakou neústupností trval na své pravdě, vždyť přece stačilo tak málo a mohl si zachránit život. Osobně ho chápu. Kdo jednou poznal život blízko Boha, výš než je tato dimenze, tak už ví, že takový život by nestál za nic.

V případě apoštolů znamenalo jít za Ježíšem často smrt – jediný apoštol Jan zemřel přirozenou smrtí, ale ve vězení na ostrově Patmos a poté, co ho mučili a podle jiných historických pramenů vařili v kotli s vroucím olejem. V našem případě se tolik nejedná o fyzickou smrt. Ale právě o každodenní umírání sklonům těla a duše, našim představám a ambicím. Každý křesťan pravidelně naráží na to, že se podívá na okolnosti svého života a něco mu přijde jako důležité nebo lákavé udělat. Modlí se k Bohu a Bůh třeba řekne ne, nebo ne teď. V tu chvíli je klíčové, jak se člověk rozhodne. Bůh nikoho nenutí, aby jeho vůli poslouchal. Člověk se může rozhodnout po svém, ale spadne tím znovu do této roviny. Cesta zpátky je možná jen přes pokání.

Moje svědectví o dvojčatech: Opatruj, co ti bylo svěřeno.

Platí takový jednoduchý princip: v tomto světě se snažíme být šťastní, to je náš cíl, ale ten před námi pořád uniká. V duchovní dimenzi je cílem objevit a naplnit Boží vůli. A Bůh člověku to ostatní přidává tak trošku mimochodem (zaopatření tělesných potřeb, spokojenost, bezpečí, štěstí).

Matouš 6,33 Hledejte především jeho království a spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.

Amen.

Vlasta Pechancová, Apoštolská církev Polička