Žít očekáváním

[čekání]

Právě jsme si vyzkoušeli, jaké to je čekat. Čekali jsme přesně jednu minutu. Některým z vás už možná začalo být nepříjemné, proč nemluvím, proč náš duchovní program neběží a neodsýpá, tak jak jsme zvyklí. Někdo možná někdo znejistěl, jestli je všechno v pořádku. Naším dnešním tématem je totiž život očekávání, čekání na Boží slovo a naplnění Boží vůle. Už tato krátká zkušenost nám ukázala, že očekávání je pro nás v dnešní době hodně náročná disciplína. Čekání je považováno za ztrátu času, který by přece mohl být vyplněn nějakou užitečnou aktivitou. V dřívějších dobách si lidé vystačili s občasným odbíjením zvonů na kostelních hodinách, které měly dokonce jen hodinou ručičku. Úplně jim to stačilo. Lidé byli zvyklí očekávat a čekat – Chtěli jahody? Museli čekat do června. Chtěli sklízet obilí? Museli čekat na žně. Chtěl se někdo oženit? Musel třeba nejdřív absolvovat povinnou vojenskou službu apod. A takových příkladů bychom našli spoustu. Naše doba je jiná. My dnešní čas měříme na minuty, a když má něco nebo někdo zpoždění 5 minut, tak už se pídíme po tom, co se stalo. V dnešní době existují ve velkých městech dokonce obchody otevřené 24 hodin denně, aby když někdo dostane v lednu ve 3 hodiny v noci chuť na jahody, nemusel čekat ani do rána. A do této naší hektické doby plné aktivity a činorodosti stále promlouvá Duch svatý ústy Davida v žalmu 130:

Očekávám na Hospodina, očekává duše má, čekám na jeho slovo. Má duše vyhlíží Panovníka víc než strážní jitro. Čekej, Izraeli, na Hospodina, vždyť u Hospodina je milosrdenství, hojné je u něho vykoupení. (Žalm 130:5 – 7)

Můžeme vidět, že se nám dnešní téma velmi úzce propojuje s posledními kázáními o úctě. Jsme to my, kdo očekává na Boží slovo do konkrétní naší situace, my čekáme na to, až se Bůh rozhodne ho naplnit ve svůj svrchovaný čas. My také přijímáme způsob, jak Bůh svou vůli naplní, a důvěřujeme mu, že to udělá pro nás tím nejlepším způsobem.

Když se podíváme na dějiny církve, můžeme vidět, že to jsou dějiny očekávání. Bůh něco zaslíbí a lidé pak vyhlíží naplnění tohoto zaslíbení. V 11. kapitole Židům máme zaznamenány hrdiny víry – lidi, kteří dostali slovo od Boha a pak někdy i mnoho let aktivně očekávali na jeho naplnění. V tomto výčtu se objevuje i jeden klíčový verš:

Bez víry však není možné zalíbit se Bohu. Kdo k němu přistupuje, musí věřit, že Bůh jest a že se odměňuje těm, kdo ho hledají. (Židům 11: 6)

Tak například Noe věděl, že přijde potopa a zničí celý tehdejší svět. Aktivně tuto událost očekával a připravoval se na ni. Abraham dostal zaslíbení, že dostane zemi do dědictví, a proto vyšel ze svého města, aniž by věděl, kam jde. Ve stáří dostali se Sárou zaslíbení o narození syna. Víme, že při očekávání tohoto zaslíbení Abraham selhal, nedokázal vytrvale čekat a rozhodl se jednat po svém. Zplodil syna Izmaela s otrokyní své staré ženy, což mu způsobilo velké problémy a důsledky tohoto činu jsou patrné dodnes. Přesto se narodí i syn zaslíbení Izák. Abraham je vystavený další zkoušce. Ví, že z Izáka má vzniknout tak velký národ, že jeho příslušníky nebude možné spočítat. Přesto po něm Bůh chce, aby svého syna šel obětovat. Abraham Bohu věří a prokáže, že jeho láska k synovi není větší než lásku k Bohu. A projde i touto těžkou zkouškou, protože se pevně drží zaslíbení, které dostal. Pak tu máme Josefa, který dostane skrze sny zaslíbení o tom, že dosáhne takového postavení, že se mu pokloní jeho bratři i otec. Očekává na naplnění tohoto zaslíbení, i když je prodán do otroctví a později sedí několik let ve vězení. Trvá dlouho, než se stane druhým nejmocnějším mužem Egypta a než zachrání svoji rodinu před hladomorem. O několik století později Izrael netrpělivě očekává vysvobození z Egypta, které přijde, až nastane ten správný čas prostřednictvím Mojžíše. Dále Izrael očekává vstup do zaslíbené země, který si ale svojí nedůvěrou a strachem zkomplikuje a protáhne o 40 let. Připomeňme i Davida, který byl pomazaný Samuelem za krále mnohem dříve, než se skutečně ujal své pozice. Období mezi zaslíbením a jeho naplněním využil k budování svého charakteru, k prokazování úcty Bohu i králi Saulovi a k přípravě na tuto další etapu svého života. Nic neuspěchal a vytrvale čekal, až ho Bůh sám za krále ustanoví. Celou dobu své existence od pádu Adama a Evy lidstvo očekává narození Mesiáše, který na sebe vezme viny nás lidí a usmíří Boží hněv. Tato událost je předpovídána mnoha proroky napříč staletími a naplní se v Ježíši Kristu. Všichni v Izraeli věděli o tomto zaslíbení, ale můžeme vidět 2 způsoby, jak k němu Židé přistupovali. Vidíme Jana Křtitele jako muže aktivního očekávání.

V Matoušovi 3. kapitole čteme:

Za těch dnů vystoupil Jan Křtitel a kázal v judské poušti: Čiňte pokání, neboť se přiblížilo království nebeské.“ To je ten, o němž je řečeno ústy proroka Izaiáše: ‚Hlas volajícího na poušti: Připravte cestu Páně, vyrovnejte mu stezky!‘ Jan měl na sobě šat z velbloudí srsti, kožený pás kolem boků a potravou mu byly kobylky a med divokých včel. Tehdy vycházel k němu celý Jeruzalém i Judsko a celé okolí Jordánu, vyznávali své hříchy a dávali se od něho v řece Jordánu křtít. (Matouš 3:1 – 6)

Vidíme, že Jan Křtitel si byl vědomý toho, že se blíží naplnění odvěkého zaslíbení. Udělal všechno pro to, aby připravil Ježíši cestu, aby lidé byli přijali jeho službu. Víme, že Jan Křtitel byl sťat dříve, než Ježíš zemřel na kříži a vstal z mrtvých. Ale i tak můžeme říct, že Jan udělal přesně to, co bylo jeho úkolem, naplnil svůj díl a ostatní už nechal na Bohu.

V Bibli máme zaznamenány ještě další osoby, které očekávaly narození Ježíše se správným postojem srdce. Pojďme se podívat do Lukášova evangelia:

V Jeruzalémě žil muž jménem Simeon; byl to člověk spravedlivý a zbožný, očekával splnění naděje Izraele a Duch svatý byl s ním. Jemu bylo Duchem svatým předpověděno, že neuzří smrti, dokud nespatří Hospodinova Mesiáše. A tehdy veden Duchem přišel do chrámu. Když pak rodiče přinášeli Ježíše, aby splnili, co o dítěti předpisoval Zákon, vzal ho Simeon do náručí a takto chválil Boha:

„Nyní propouštíš v pokoji svého služebníka, Pane, podle svého slova, neboť mé oči viděly tvé spasení, které jsi připravil přede všemi národy – světlo, jež bude zjevením pohanům, slávu pro tvůj lid Izrael.“

Žila tu i prorokyně Anna. Byla již pokročilého věku; když se jako dívka provdala, žila se svým mužem sedm let a pak byla vdovou až do svého osmdesátého čtvrtého roku. Nevycházela z chrámu, ale dnem i nocí sloužila Bohu posty i modlitbami. A v tu chvíli k nim přistoupila, chválila Boha a mluvila o tom dítěti všem, kteří očekávali vykoupení Jeruzaléma. (Lukáš 2: 25- 38)

Naproti tomu máme v Bibli popsané chování farizeů. Ti také moc dobře znali zaslíbení o mesiáši, a kdybychom se jich zeptali, jestli očekávají jeho příchod, tak by bezpochyby řekli, že ano. Problém byl v tom, že čas před příchodem mesiáše nevyužili správným způsobem. Postupně posunuli učení Bible od pokorného očekávání na Boží milost k vlastní snaze spasit se svými dobrými skutky. Příkazy Božího zákona rozpracovali do nejmenších detailů a lpěli na tom, aby je ostatní lidé dodržovali. O mesiáši měli představu, že bude pozemským vládcem, ovládne ostatní národy a vnutí jim poslušnost židovského zákona. Ježíšovo učení o proměně srdce a pokání vůbec nezapadalo do jejich představ, a proto se z farizeů stali jeho aktivní odpůrci.

To se snadno může stát i nám, když budeme vyhlížet naplnění Božího slova s nesprávným postojem. Místo Boží vůle můžeme začít žít svoje představy a plány o tom, jak Bůh chce jednat. Naše aktivity pak zaplní celý prostor našeho života, takže když se pak začne naplňovat zaslíbení tím Božím způsobem, tak to nejen nerozpoznáme, ale ještě ve své zaslepenosti můžeme jednat i proti němu. Odmítneme přijmout Boží vůli a vzepřeme se jí.

My dnes žijeme v období, kdy očekáváme druhý příchod Ježíše na tuto zem. I na naplnění tohoto zaslíbení se můžeme připravovat. Je to podobné, jako když má přijet na návštěvu někdo, na koho se těšíme. Plánujeme, co budeme společně dělat, vyhrazujeme si čas pro příchozího. Doma pro něj připravíme jídlo, dárky, místo pro jeho věci, postel na spaní. Přemýšlíme o něm, vzpomínáme na společné zážitky a chystáme ve svém srdci místo pro vzájemné sdílení. Svým dětem říkáme o tom, kdo to přijede a proč je pro nás tak důležitý. Kdybychom nic z toho neudělali a najednou byla návštěva za dveřmi, bylo by to hodně nepříjemné překvapení.

Podobně to může být i s naší přípravou na druhý příchod pána Ježíše. Na pozadí našich běžných starostí a řešení každodenních situací může běžet aktivní příprava na setkání s králem králů a pánem pánů. Můžeme do té doby udržovat svůj život čistý od každého hříchu, studovat Boží slovo, sdílet s našimi blízkými svoji víru, růst do podoby pána Ježíše, abychom nebyli zaskočeni, až Ježíš přijde. Podobně jako 5 družiček z podobenství o království nebeském, které měly ve svých lampách dostatek oleje. Když pak ženich nečekaně v noci přišel, mohly s ním odejít na svatbu na rozdíl od svých 5 pošetilých kamarádek, které nechaly svoje lampy vyhasnout. Také my potřebujeme neustále udržovat náš život v očekávání naplnění Boží vůle, žít vytrvalou víru a ve stálé přítomnosti Ducha svatého.

A to je i má dnešní otázka pro vás? Žiješ život aktivního očekávání nejen jako živá součást církve, ale i ve svém osobním životě? Co vyhlížíš? Jaké jsou touhy tvého srdce? Naplnění jakých zaslíbení aktivně očekáváš? Co děláš pro to, abys byl připraven, až se Bůh rozhodne s tvými záležitostmi jednat? Co zasíváš pro Boží království? S jakým očekáváním chodíš do shromáždění?

Je důležité si uvědomit, že očekávání na Hospodina nemá nic společného s pasivním složením rukou v klín. Naopak – v aktivním očekávání se mnohdy odehrává ten nejtěžší zápas. I v situacích, kdy čekáme na Boží jednání, musíme převzít zodpovědnost za všechno, na co máme vliv.

Například já teď už víc jak 2 měsíce očekávám vyřešení situace u nás ve škole. Pořád ještě nevíme, kdo bude od září učit naše děti, s velkým otazníkem je i moje pracovní pozice, kterou vykonávám ve škole už skoro 10 let. Z 13 členného týmu zbylo 5 lidí. Nového ředitele už sice známe, ale odmítá s námi komunikovat, dokud nebude do nové funkce oficiálně jmenován. Co mohu dělat? Aktivně očekávat – to znamená připravovat svoje srdce na změnu, otevírat svoji mysl pro nové možnosti, bojovat se strachem a pochybnostmi, posilovat důvěru v Boží lásku, povzbuzovat ostatní, zastavovat všechna zlořečení a pomluvy, žehnat novému řediteli i panu starostovi, který má zásadní vliv na naši situaci, vírou se opírat o to, co ještě není vidět, ale co bude určitě dobré. Spoléhám na Boží zaslíbení a vyhlašuju je to této situace.

A tak procházím den za dnem touto nejistotou a vím, že se Bohu nic nevymyká z rukou, a jestli něco skončí, tak jen proto, aby místo toho přišlo něco nového. A je to jednoduché? Samozřejmě že ne. Dochází k různým nepříjemným střetům, vyjevují se charaktery, prožívám zklamání z chování lidí okolo sebe, moje jméno je špiněno, dochází k nespravedlnostem a také je potřeba dělat mnohá nepopulární rozhodnutí.

Takové situace se dějí v životě každému z nás. Najednou cesta není vidět, dosavadní život se mění, přijde nemoc, někdo blízký zemře, začne se sypat důležitý vztah, někdo nám ublíží. Nebo se naopak dlouho nic nemění, naši nevěřící blízcí zůstávají stále neteční k Božímu volání, procházíme těžkostmi a konec je v nedohlednu. A právě to jsou situace, kdy můžeme žít očekáváním, potřebujeme začít vyhlížet Boží řešení, dívat se na situaci z jeho perspektivy. Můžeme také zasívat správné věci, aby ve svůj čas přinesly hojný užitek. Právě v takových situacích roste naše víra. Je to jako víra zahradníka, který zasívá, stará se, vytrhává plevel, zalévá, a i když ještě není nic vidět, tak ví, že někde v hloubce už raší nové věci.

Pojďme se podívat na některá zaslíbení pro ty, kdo aktivně očekávají na Boha:

Napjatě jsem očekával na Hospodina a on se ke mně sklonil a vyslyšel mé volání o pomoc. Vytáhl mě z hlučící jámy, z blátivého bahna a postavil mé nohy na skálu, upevnil mé kroky. (Žalm 40: 2-3)

Hospodin má zalíbení v těch, kdo se ho bojí, v těch, kdo čekají na jeho milosrdenství. (Žalm 147:11)

Ti, kdo skládají naději v Hospodina, nabývají nové síly; vznášejí se jak orlové, běží bez únavy, jdou bez umdlení. (Izajáš 40:31)

Takových míst bychom našli v Bibli spoustu. Ukazují nám, že život křesťana provází očekávání na Boha pořád, nejen v konkrétních těžkostech. Bůh nám ukazuje svůj plán s našimi životy postupně a my potřebujeme přijímat od něj stále čerstvé Boží slovo. Nesmíme se spokojit s tím, co už máme a čeho jsme dosáhli. Bůh má pro nás připraveno neskonale víc.

Je pro nás těžké žít v aktivním očekávání, protože to znamená mít naději a ta může být zklamávána. To nás zraňuje a často hodně bolí. Je těžké zase znovu svoji naději upnout k Ježíši a jeho lásce a moci. Hrdinové víry, o kterých jsme si říkali před chvílí, nám ukazují, že na naplnění zaslíbení čekali mnohdy hodně dlouho, třeba i desítky let. V Přísloví se píše toto:

Prodlužované očekávání působí srdci bolest, ale naplněná touha je stromem života. (Přísloví 13:12)

Na závěr bych vás chtěla povzbudit citátem od Andrewa Murraye z knihy Očekávání na Boha:

Očekávejme, že se nám Bůh zjeví uprostřed svého lidu, a to do takové míry, v jaké to dosud málokdo zakusil. Očekávejme od našeho Boha velké věci. Na našich konferencích a shromážděních věnujeme málo času očekávání na Boha. Což Bůh nechce napravit vše svým božským způsobem? Dosáhl Boží lid všeho toho, co pro něj Bůh zamýšlí? Jistěže ne. Chceme na něj očekávat; chceme odložit své zkušenosti, byť byly velice požehnané, i naše představy o pravdě, ať se nám zdají jakkoli pravdivé a biblické, i naše plány, jakkoli se nám jeví jako potřebné a vhodné, a chceme dát Bohu čas a prostor, aby nám ukázal, co může a co chce vykonat. Bůh má nové záměry a nové zdroje. Může konat nové věci, o nichž jsme doposud neslyšeli. Rozšiřme tedy svá srdce a neomezujme ho.

Amen.

Vlasta Pechancová, Apoštolská církev Polička